Mé dnešní zamyšlení směřuje k tématu inkluze v českých školách, nedávno jsem na byl účasten školení, kde jeden mladý muž, čerstvý absolvent Vysoké školu v Budějovicích, se snažil vyměnit práci asistenta ve třídě u postiženého žáka základní školy za pojišťovacího agenta...

Tento, dle jeho slov přetěžký úkol, bylo velmi náročné splnit a doplácelo na to celé osazenstvo třídy. Dítě jenž asistoval bylo nadměrně živé a naprosto nezvladatelné. Ptal jsem se tedy; jak je možné, že toto dítě mohlo vůbec do školy nastoupit. Jeho sdělení mne šokovalo: "víte v poradnách, kde se řeší umístění dětí se vytváří nátlak na rodiče, aby využili inkluze", nechtěl jsem věřit vlastním uším, ale pokračoval dál, kdy jsme se dokonce dostali k věcem které zde nelze ani psát.

Můj pocit z celé diskuze je zvláštní, prostě jsme si vymysleli inkluzi a teď ji musíme maximálně využít. Rozhořčené matky dětí, které inkluzi nezvládají se dožadují speciálních tříd jak to bylo dřív. Aby jejich děti mohly studovat v klidu úzkého kolektivu pod kontrolou speciálního pedagoga. Nicméně se jim vůbec nedivím, můj devítiletý syn má problém se soustředit i tak a mám štěstí, že v jejich třídě nikdo takový hodiny nenavštěvuje, poněvadž už tak nedává pozor a vymlouvá se na děti, které mají jen o málo horší známky.