Válečná vina nebo kalkul Bruselu?

Asi nejčastěji se náklonnost běžencům zdůvodňuje německým válečným komplexem. Německo a Rakousko jsou jediné země, které Syřany otevřeně vyzvaly k emigraci a zejména v Německu jich útočiště nachází v porovnání s ostatní Evropou vůbec nejvíce a to za zřejmě nejvstřícnějších podmínek. Apendixem morální roviny německé viny za zesílený exodus je údajná snaha Němců pomocí muslimských běženců zaplnit demografické vakuum. Je ale třeba říci, že německá výzva Syřanům zazněla až ve chvíli, kdy běženci okupovali budapešťské nádraží.

S mimořádnou tezí přišel před nedávnem Jiří Weigl, někdejší kancléř prezidenta Václava Klause, podle kterého je za akceptací uprchlické vlny hra Bruselu. Weigl se domnívá, že z pohledu tamních komisariátů jsou běženci dlouhodobě potenciálními nejloajálnějšími občany EU. Budou-li přijati, vděčni budou EU, ta bude financovat jejich integraci, kvótový systém zajistí výsev v každé zemi EU atd..Celé to zní ďábelsky, ale přidáme-li k Weiglově teorii v poslední době zesílené verbální intervence z uprchlické komise OSN, tvrdící, že Evropa má příliš malou imigraci a příliš rezistentní národní identity, pak se vskutku pohled na evropskou odevzdanost vrství.  

Na vybranou vždy bylo

Muslimská imigrace do Evropy, je všeobecně známo, je nicméně mnohem staršího data: Alžířané-Francouzi, turečtí gastarbeiteři v Německu a k tomu stálý, pro nezápadní běžnou veřejnost stěží postřehnutelný proud skupinek a jednotlivců, kteří se v řádu desetitisíců a statisíců ročně usazují v západní Evropě dejme tomu v posledních 20 letech. I to někdo chce, nebo málo nechce, i o tom se popsaly stohy. Zdá se tedy, že invazní charakter současného migračního proudu nelze redukovat na náhle zasažený komplex jedné země, vždyť Řekové i Italové, kdyby chtěli, mohli průchod běženců znemožnit podobně, jako to ukázali Maďaři, případně Francouzi. Naopak: brát je tradice, jen německá pomyslná kvóta ještě není naplněna.