Když pod vedením vlád v čele s Občanským fórem a později ODS nebo ČSSD začaly reformy české vzdělávací soustavy, ambiciózní a po laciné popularitě toužící reformátoři zpochybňovali nejen to, co se přežilo, ale často vše dosud existující. Ve snaze ohromit veřejnost prováděli úspěšně »převratné změny« zejména ve slovech. Hodnocení se přes noc začalo nazývat »evaluací«, sdílení a šíření zkušeností a poznatků »workshopy« a »diseminací«.

Schopnosti a dovednosti žáků ustoupily »kompetencím« a pedagogická tvořivost a schopnost vést žáky se přejmenovávala na »kreativitu« a »koučink«. I učitelky mateřinek se z objevných »politicko-pedagogických« dokumentů překvapeně dovídaly, že prý až dosud pracovaly formálně, netvořivě a že musí začít učit neformálně a tvořivě.

Vybaveni politickou mocí a podporou mnozí hlasatelé reforem odstraňovali a zpochybnili i funkční a osvědčené hodnoty. S každým volebním obdobím se ministerští spasitelé školství vrhali do mediálně vděčných aktivit raději než do všední, kvalitní práce. Odborný servis ministerstva, školní inspekce a dalších institucí pod nátlakem politického vedení, klientů a lobbistů přestal být zárukou racionality změn. Úředníci a odborníci se stávali poslušnou ozvěnou přání a nálad vrchnosti. Věcná úřednická a odborná oponentura a korekce politicky vyfutrovaných kampaní stran, které okupovaly funkci ministra, jeho náměstků, vedení školní inspekce, ale i funkce ředitelů v servisních organizacích a úřadu samého, chyběla.