Zákon, který nárok upřesňuje, totiž není vykládán jednoznačně a pacient se někdy těžko dovolává péče, na kterou má právo.

Ne vždy je také pacient léčen těmi nejmodernějšími postupy, s nimiž medicína disponuje a na vině přitom nemusí být nic jiného než nedostatek financí. V krajním případě tak mohou být poskytovatelé vinou nedostatku prostředků či jejich neefektivním využíváním nuceni až k omezování péče. Pokud se chovají odpovědně, dá se sice vyloučit poškození pacienta, zcela jistě to ale vyvolává obrovskou nervozitu u pacientů i zdravotníků a korupčního prostředí jen kvete. Není snadné to přiznat, ale je to fakt a řada čtenářů tohoto blogu jistě najde ve svém okolí pár příkladů, které to dokládají.

Příčinou výše popsaného je kromě nejednoznačnosti výkladu zákona také fakt, že dosud nejsou definovaná pravidla pro zařazování nových výkonů do vyhlášky, do tzv. Seznamu zdravotních výkonů (podle kterého hradí pojišťovny zařízením a lékařům provedené lékařské výkony), ani pravidla pro výpočet bodové hodnoty výkonu (neboli pravidla pro tvorbu cen nově zařazovaných výkonů). Není také jasně stanoveno, jak a kdy se zařazují nové výkony a jsou značné rozdíly v platbách za srovnatelně nákladné výkony. Do „hry“ vstupují různé zájmové skupiny a jejich úspěšnost při prosazování nových výkonů do Seznamu je někdy víc než racionálnímu opodstatnění úměrná jejich vlivu.

Vraťme se ale na pár řádcích k výše zmíněné nervozitě. Ta totiž prostupuje hned několika úrovněmi celého systému. Tak například nemocniční zařízení – jejich motivací je rozvíjet medicínu, využívat nejmodernější postupy a pacientovi tak nabídnout co nejlepší dostupnou péči. Problém nastává v momentu, kdy začnou řešit, z čeho tuto (často nejdražší) péči hradit. Poskytovatelé v tu chvíli nevědí, zda naléhat na ministerstvo a žádat zařazení nových výkonu do Seznamu, nebo tlačit zdravotní pojišťovny k řádným či protekčním úhradám.