Na konci minulého týdne jsme završili naše úsilí o osvobození úseku dálnice D6 z Chebu do Karlových Varů od dálničního poplatku. Kraj vznesl zásadní připomínku k vyhlášce, která každoročně stanovuje zpoplatněné úseky dálnic po celé republice, a použil všechny argumenty, proč by neměla být naše D6 zpoplatněna. Další tlak také vyvinuli starostové. Ministrovi dopravy jsme jasně vysvětlili, že na úseku D6, který není napojený na českou dálniční síť a nemá souběžnou silnici I. třídy, po které by mohli řidiči dálnici bez poplatku objet, nemá zpoplatnění žádný důvod. Navíc některá oddělení nemocnic v kraji jsou jen v Chebu, nebo jen v Sokolově, či výhradně v Karlových Varech a člověk ve špatném zdravotním stavu, který musí opakovaně jezdit za léčbou, je nucen objíždět dálnici po obcích.

V okamžiku, kdy ministr dopravy oznámil, že ministerstvo vypořádalo připomínku našeho a dalších krajů a mezi Chebem a Karlovými Vary se bude jezdit od ledna 2018 bez poplatku, jsem měla obrovskou radost. Mylně jsem se domnívala, že stejnou radost budou sdílet ostatní regionální politici, protože lidem v našem kraji se přece velmi uleví – ať už jde o ty, kteří po dálnici D6 musí jezdit k lékaři, o občany, kteří tudy jezdí denně do práce a vozí děti do školy. Ale to jsem se spletla. Zatímco lidé jsou rádi, že budou jezdit po D6 bez dálniční známky, od některých poslanců i regionálních politiků – od poslankyně a krajské zastupitelky Markéty Wernerové, senátora a starosty Božího Daru Jana Horníka nebo primátora Karlových Varů Petra Kulhánka čtu a poslouchám, že jde o nesystémový krok a předvolební tah. Nikdo z nich nemá ten nadhled, aby řekl „skvělé, že se to povedlo“.  A to je smutné.

Opakovala jsem už několikrát – kraj mohl v roce 2011 v připomínkovém řízení ministerstva dopravy uplatnit požadavek, aby se na úseku D6 dálniční poplatek vůbec nezavedl. Tehdy se stala veliká chyba a lidé na ni doplácejí dodnes. Nám se to nyní spojenými silami povedlo napravit – a to by měl být důvod k radosti, ne ke zbytečné zášti.