Volby dopadly, tak jak dopadly, pro mnohé politiky, doposud zvyklé bojovat, řečeno fotbalovou mluvou, o pohárové posty, nastala nová doba.

Jak se opět ukázalo, není v politice ani tak důležitý konečný výsledek, jako schopnost jeho interpretace. Klasickým příkladem toho je ODS, ještě na počátku tohoto desetiletí vůdčí strana domácí politické scény. V letošních volbách skončila, díky umnému řízení profesora Fialy, v nevídaně rozdrobené devítičlenné PS, nakonec druhá. Ve srovnání s posledními volbami si polepšila o deset poslanců a může se pyšnit postavením nejsilnější pravicové strany v zemi. Na druhou stranu, ODS prohrála s vítězem voleb – hnutím ANO o neskutečných a zároveň v české politice rekordních 53 poslanců. To vše po čtyřech letech v opozici proti zejména v posledním roce vládnutí totálně rozhádané koalici. V tomto kontextu se docela ztotožňuji s těmi, podle kterých není zisk 25 poslanců, rovnající se v případě ODS k historicky druhému nejnižšímu počtu hlasů, důvodem k bujarým oslavám.

Další zajímavý úkaz letošních voleb lze charakterizovat sloganem hry bývalého prezidenta Václava Havla Audince: „To jsou ale paradoxy“. Do poslaneckých lavic totiž zasednou všichni architekti drtivých, či méně drtivých proher svých stran. Jmenovitě třeba pan Bohuslav Sobotka, Lubomír Zaorálek, Milan Chovanec (ČSSD), Vojtěch Filip, Pavel Kováčik (KSČM), Miroslav Kalousek (TOP 09), Pavel Bělobrádek a Marian Jurečka (KDU-ČSL). Jak si vysvětlit tuto nelogickou skutečnost? Voliči zmiňovaných stran nejspíše usoudili, že v politice nesmrdí ryba od hlavy a svou frustraci nad stavem svých partají přenesli ze skutečných viníků na „obyvatele“ spodních pater stranických struktur.