Přiznal totiž nahlas to, co se jinak šeptá, že velvyslancem nemůže být „každý“, jak by se snad dalo dovodit z Listiny základních práv a svobod, nýbrž jen ten správný někdo. Jinými slovy: Ten, kdo projde sítem vztahů, loajality a správného postavení ve správnou chvíli.

Na papíře to přitom vypadá idylicky. Rovnost v přístupu k funkcím, zákaz diskriminace, otevřená soutěž schopností. V praxi však diplomatická kariéra působí spíše jako uzavřený klub, kde se vstupné neplatí znalostmi, ale známostmi. A kde se o „důvěře“ mluví tehdy, když by bylo přesnější mluvit o klientelismu.