Když USA zaútočily bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN na Jugoslávii v roce 1999 bral jsem to jako katastrofické porušení mezinárodního práva. Ale pak přišel útok USA na Irák 2003, letecké útoky Francie a Itálie na Libyi, ruský útok na Ukrajinu a speciální operace USA ve Venezuele. Zítra to možná bude operace USA v Grónsku či Číny na Tchaj-wanu. To, co v roce 1999 v případě bombardování Jugoslávie šokovalo, dnes nepřekvapuje. Člověk si zvykne.

Jsou však tyto války ještě v rozporu s mezinárodním právem? Nevznikl jejich opakovaným užitím nový mezinárodní obyčej, že velmoci mohou pro realizaci svých zájmů užít sílu? Že se jich zákaz útočné války netýká?

Moc je základ

Základem práva je moc. Moc může být i bez práva, ale právo nemůže být bez moci. Právní norma je závazné pravidlo chování vynutitelné státní mocí. To, že nemáme lhát rodičům či manželce, je morální příkaz, právu a státní moci je to jedno. Že nemáme lhát jako svědci soudu, již právu jedno není a pravdu vůči státním orgánům stát vynucuje i vězením. Většina lidí dodržuje právní normy dobrovolně, ne protože je považuje za správné, ale bojí se státního donucení. Nepodáváme daňové přiznání z lásky ke státu a přesvědčení, jak vláda moudře s penězi naloží, ale přikazuje tak právo a bojíme se pokut a vězení. Možnost sankce stačí, že se lidi podvolí. A vůči těm, kteří se nepodvolí nastoupí policie, soudy, vězení, nejen jako trest, ale jako výstraha pro jiné.

Základem práva je odstrašení plynoucí ze státní moci, která může vůči nám užít legální násilí. Takto právo funguje uvnitř státu. Právo potřebuje konkrétní stát s jeho mocenským aparátem a schopností násilného vynucení poslušnosti.