Musíme se vážně zamyslet nad společnou evropskou obranou a prosazováním evropských zájmů, nad tím, jak efektivně ochránit ty členy EU, kteří nejsou členy NATO. Musíme ale vyřešit i to, jak chránit zájmy těch zemí, které sice nejsou přímo členy EU, které ale s naším evropským společenstvím spojují jiné vazby, např. v rámci partnerství či rozšiřování. Nedokážeme-li chránit a bránit bezpečnostní zájmy Evropy, neobstojíme vůči ostatním globálním hráčům ani v jiných oblastech. EU se musí přestat chovat naivně, musí začít lépe vnímat okolní realitu.

Lepší a účinnější obrana, včetně té společné, znamená ale více prostředků na obranné rozpočty. V podstatě žádná z evropských zemí nenaplňuje kasu svého ministerstva obrany potřebnými 2% z národního HDP. To je zapotřebí změnit, nikoli však pod dojmem událostí na Ukrajině pouhým zbrklým navýšením těchto výdajů. Toto je třeba kompenzovat úsporami v jiných oblastech, kde nesmyslně utrácíme za zbytečnosti. V našich podmínkách by ale možná úplně stačilo, kdyby se přestalo krást a veřejné rozpočty by přestaly sloužit k bohatnutí zainteresovaných a vyvolených. Ostatně i snížení nemravných manažerských odměn ve firmách s majetkovou účastí státu a zrušení stejně nemravných zlatých padáků by přineslo výrazné úspory. Stejně tak jako striktní ztenčení odměn pobíraných členy orgánů těchto společností, kam jsou jako do trafik vysíláni Poslaneckou sněmovnou, aby si „přilepšili“.