Kromě těch, kteří ráno skočí do auta nebo na vlak či autobus a odfrčí do práce. Ti, kteří potřebují mít v dosahu místo, kde si koupí pár rohlíků a něco málo navíc. Pro marketingy řetězcových prodejen naprosto nezajímavé. Pro usedlíky klíčové. Co s tím provedeš starosto? Takhle asi zní častý dotaz. Na obranu oněch statečných žen a mužů však třeba čestně dodat, že tohle není důvod, kvůli kterému by si právě tito zasloužili spílat. Tohle je rozhodně oblast, kdy je potřeba ptát se státu a chtít po něm řešení.

Vesnice nezmizí jen proto, že nezapadá do něčích plánů. A já doufám, že ani lidé žijící tam všude. Jsou zvyklí na určité nepohodlí, nutnost ujít několik set metrů, spíše pár kilometrů, když něco potřebují. Nefňukají, protože jsou zvyklí. A zdaleka ne všichni touží po přestěhování se do města. Vesnice jsou navíc starší, než jakékoliv městské osídlení. Uměly být soběstačné a nevidím důvod, proč by to nedokázaly i nyní. Zemědělci, kterým říkáme moderně farmáři, znovu objevili kouzlo pěstování rostlin a chovu zvířat. Město se od nich učí. Nyní nakupovat, později jak žít.

Nyní aktuálně potřebují mít lidé pár metrů čtverečních, kde si mohu opatřit základní potraviny. Ne nové televize nebo pračku, ale jen to, co několikrát za týden vyžaduje rodina. Vesnice je základ každého státu s budoucností. Dotace na provozování malých prodejen s poštovními službami možná nejsou z pohledu městských ekonomů systémová, ale alespoň něco dokáží aktuálně vyřešit. Pojízdné prodejny jsou z mého pohledu řešením, navíc ekonomicky smysluplném, protože tomu, kdo je provozuje, dají odpověď na základní podnikatelskou úvahu: má to smysl, respektive vyplatí se mi poskytovat tuto službu? K tomu mohou touto formou klidně přibýt jednoduché služby zajišťované poštou.