Dotace EU jak je chápu já, jsou de facto „Marshallovým plánem 2.0“ pro méně rozvinuté země EU, či pro kandidátské země, a měly by mít tedy stejný cíl jako výše jmenovaná poválečná pomoc evropským zemím zbídačených válkou.

Marshallův plán se díval spíše do budoucnosti a nesoustředil se na škody způsobené válkou. Mnohem důležitější bylo úsilí o modernizaci evropských průmyslových a obchodních praktik za použití účinných amerických modelů, což odstranilo umělé překážky globálního obchodu a také pomohlo vštěpovat pocit naděje a sebedůvěry. Během příštích dvou desetiletí těžila západní Evropa z bezprecedentního růstu a prosperity. V každém případě byl plán stimulantem celkové ekonomické i politické rekonstrukce západní Evropy a rozhodujícím způsobem přispěl k obnovení dopravního systému, modernizaci průmyslové a zemědělské techniky, obnovení normální produkce, zvyšování produktivity a také usnadnil interkontinentální obchod. A starou pravdou zůstává, že hospodářský růst šel ruku v ruce s politickou stabilitou.

Když to zjednoduším, dotace EU měly (a stále mají) pomáhat, měly by mít stejný vizionářský cíl, k jakému sloužil kdysi Marshallův plán. Žádná soukromá osoba by si neměla na tomto cíli postavit byznys a bohatnout z něj, jediný, kdo bohatnout měl, je stát a společnost. Tenhle cíl alespoň v postkomunistických zemích dosažen bohužel nebyl, navíc ani není síla, ani vůle se k němu alespoň přiblížit, bohužel tatáž vůle chybí i Evropské komisi. To degraduje původní smysl dotací a vůbec mě nepřekvapuje rostoucí odpor k nim.