Mami já se bojím, že kýchnu a budou se mě ve škole štítit. Že by měli mít prvňáčci jiné starosti? Taky si myslím.

V úterý byl první školní den. Já, tak jako tisíce jiných rodičů, jsem vedla svého syna poprvé do školy. Pro všechny tyto děti je to něco nového, neznámého a je na nás rodičích, abychom jim poskytli zázemí, oporu a jistotu, že se nic tak hrozného neděje. Že je to jen taková větší školka, kde se budou učit nové věci, poznají nové kamarády, budou hrát hry na školním hřišti a mohou navštěvovat zajímavé kroužky. Letos to ale není vůbec snadné. Média nekončícími reportážemi hluboko v dětech zasela strach o sebe, své blízké, strach ze smrti, z ostatních.

Musíme si uvědomit, že děti jsou mnohem vnímavější a zranitelnější, než my dospělí. Je pro ně víc, než pro nás, důležité zapadnout do kolektivu, být součástí "smečky". Místo toho, aby se do ní letos, jako jindy, nenásilně včlenily a řešily, kdo s kým bude v týmu a komu jde líp čtení, řeší co se stane, když zakašlou. Budou je spolužáci nenávidět? Budou se jich bát? Odmítne je proto ten kolektiv? Musíme si uvědomit, že pro ně je škola hned po rodině, pokud funguje, nejdůležitější instituce v jejich životě. Jak se mají v klidu učit, vytvářet si pouta a vztahy k paním učitelkám a ke škole samé, když jim od března říkáme, že škola je nepřátelská, nebezpečná. Školy se omezují a zavírají, radši tam přece vůbec nechodit.