Vážený pane poslanče, vážené kolegyně, kolegové. Projednávat ústavu je určitě svým způsobem slavnostní záležitost, protože ústava není normální zákon. Je to ten nejvyšší zákon, zákon, který by měl ctít každý občan, a který je klíčovým pilířem celého našeho státu. A na ústavních zákonech stojí celý právní řád České republiky.

Proto si myslím, že je třeba, abychom takto k tomuto zákonu přistupovali. S tímto zákonem – a myslím si, že bylo zcela oprávněné, že Senát před pár lety rozhodl, že nemůže projednávat ústavní zákon bez toho, aniž by věděl, jaké budou dopady v praxi, to znamená bez prováděcího zákona. Z tohoto pohledu považuji tehdejší usnesení Senátu za naprosto logické, správné, a myslím si, že je dobře, že jsme čekali na to, až uvidíme, jaký bude konkrétní prováděcí předpis.

Stejně tak si myslím, že naprosto legitimní a správné bylo, že Senát se v té době obrátil na vládu ČR a sdělil jí to, co by měla vědět vláda sama. Protože vláda tady vládne od toho, aby pomáhala občanům a hájila jejich zájmy. A vláda, která neví, co trápí občany, tak těžko může rozhodovat tak, aby její rozhodování vedlo ke prospěchu tohoto státu. A jestliže Senát připomněl vládě, že v oblasti kontroly existuje v České republice značný zmatek, existují neuvěřitelné případy, které vedou k lidským neštěstím, které vedou k naprosté deziluzi a ztrátě víry v tento stát, protože každý z nás určitě narazil ve své životní pouti a profesi, které jsme dělali i v naplňování toho, co máme dělat jako zástupci lidu, tak jsme narazili na příběhy, kdy kontrolní orgány naprosto svévolně rozhodovaly o osudech lidí. Víme každý z nás řadu případů, kdy se kontrola mění prakticky v buzeraci konkrétního člověka. A víme, že existuje nejen v oblasti veřejné správy, nejen v oblasti obcí, ale také v oblasti soukromého sektoru, podnikání, existují věci tak neuvěřitelné, že podnikatel nakonec, nebo ten člověk, který pracuje pro to, aby něco vytvořil, řemeslník, je úplně neuvěřitelným způsobem decimován na tom, že nějaký člověk, který si své postavení povýšil na jakéhosi malého pánaboha, mu vykládá, co musí všechno dělat, co nesmí dělat, a ve své podstatě ho prakticky likviduje. Nejen psychicky, fyzicky, ale také do značné míry materiálně.

Těch případů je mnoho, a já z toho pohledu rozumím každému, kdo tady sedí, a velmi váhá nad tím, jestli přidat další kontrolu, nebo tu další kontrolu nepřidat. Je bezesporu, a není to ničím omluvitelné, naprostá chyba a fatální selhání vlády, že za tu dobu, co vládne, nebyla schopna připravit zákony, které by tuhle situaci řešily. Nutno je ovšem podotknout, že to není sama tato vláda, která takovým způsobem jedná. Protože úplně stejným způsobem se chovaly vlády předcházející. Téměř každá vláda, která tady byla předtím, měla ve svém programovém prohlášení, že omezí byrokracii a udělá něco s kontrolou, ale opak byl zpravidla pravdou.

Nicméně já si myslím, že v této situaci, respektive pokud se týká NKÚ, tak bychom přece jen měli jako senátoři, jsme lidé, kteří máme životní zkušenost, tak bychom měli být schopni se oprostit od této reality dne a dívat se na tu situaci tak, jak ve skutečnosti je. Nejvyšší kontrolní úřad je ve vyspělém demokratickém světě instituce, ať už se nazývá jakkoli – Soudní dvůr, atd., tak je to jedna z těch institucí, které si vytvořil stát jako nezávislou organizaci, která má kontrolovat, má vlastně ve své podstatě udržet zákonnost, ale také víru občanů ve spravedlnost.