Michek: Kdy nám Německo zaplatí válečné reparace?

O škodách, které naší republice způsobili Němci, se v minulosti jednalo i v Norimberku, konkrétně se jimi zabýval i Norimberský proces s válečnými zločinci. Žaloba tehdy konstatovala, že z Československa bylo do Německa deportováno cca 750 000 československý občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení ČSR dne 15. března 1939 se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin, které odvezli do Německa. Rovněž se zmocnili velkého množství vozového parku (lokomotiv, vagónů, aut), vojenské výzbroje i veškeré munice, zásob strategických surovin a rovněž ukradli zlatý poklad republiky. Oloupili české a moravské banky a velké průmyslové podniky a podřídili je válečné výrobě. Občany hlásící se k židovskému náboženství uvěznili v koncentračních táborech a zabavili jim jejich majetky. Vinou německých agresorů přišlo následně po okupaci našich zemí o život cca 360 000 našich spoluobčanů!

Po skončení druhé světové války byly naše škody vyčísleny na cca 347 miliard předválečných korun. V prosinci roku 1945 probíhala v Paříži konference - jednání spojeneckých států o německých reparacích, kterých se také zúčastnilo Československo jako stát, který patřil mezi vítězné spojenecké státy. Zde byla ČSR uložena povinnost, konfiskovat německý majetek na svých územích, jehož hodnotu nemusela odpočítávat od svého reparačního účtu. Tehdy naše požadavky vůči Německu byly vyčísleny částkou 360 miliard předválečných korun, což po přepočtu v současnosti dosahuje výše cca 3,5 bilionu Kč!

Zároveň bylo tehdy Německu uloženo vyplatit ČSR, jako signatářskému státu pařížské Dohody o reparacích, válečné reparace. Následně, do roku 1948 bylo ČSR vyplaceno pouze cca 230 miliónů korun.

Zahájení tzv. "studené války" a omezení diplomatických styků po skončení druhé světové války zabránilo pokračování realizace dalších plateb nám přiznaných válečných reparací. Až do roku 1973 jsme s NSR neudržovali diplomatické styky. Při navázání diplomatických styků byla nastolena i otázka československých reparačních nároků.

V souvislosti s podpisem dohody o navázání diplomatických styků v prosinci roku 1973 v Praze tehdejší kancléř NSR Willi Brandt přednesl k otázce reparací prohlášení. V něm sice československé nároky uznal, ale jejich vyplácení podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat aby Německo platilo reparace za situace, kdy nebyly naplněny dohody a sliby spojenců o obnovení sjednoceného Německa. Podobně pak v dalších letech vystupovaly i další vlády Německa.

V prosinci roku 1973 byla v Praze rovněž podepsána Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která vstoupila v platnost 19. července 1974. Hlavním bodem této "Pražské smlouvy" bylo prohlášení Mnichovské dohody za neplatnou!

Další pokus československé vlády, učiněný v polovině roku 1990, zahájit jednání o nárocích na výplatu válečných reparací německá strana odmítla s odůvodněním, že jejich experti jsou zaneprázdněni přípravou dokumentů ke sjednocení Německa. Přesto byl dán slib, že po sjednocení státu budou rozhovory o reparacích pokračovat.

Po sjednocení Německa v říjnu roku 1990, Německo s ohledem na první celoněmecké volby, které poté proběhly v prosinci, odmítlo o problému jednat. Následně němečtí politici začali "mlžit" a tzv. se začali orientovat na budoucnost s odmítáním jednání, která by se zabývala minulostí.!?!

Dalším krokem ke zlepšení vzájemných vztahů bylo podepsání mírové bilaterální Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN v únoru 1992, kterou podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl. Bohužel, po dohodě obou stran, se smlouva nezabývala citlivým tématem – majetkovými otázkami!!

Dne 21. ledna 1997 byla podepsána Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za Českou republiku deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo pak spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce.

Ve čtvrtém oddílu deklarace obě strany prohlásily spáchané křivdy za problém minulosti a přiznali druhé straně mít právo na odlišný názor na události v minulosti. Tato pasáž, i když je dílem kompromisu, patří v obou zemích mezi nejkontroverznější, neboť německá strana totiž odmítla přistoupit na český požadavek a neprohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku (jako to již v minulosti učinily Francie a Itálie). Nicméně deklarace přiznala ČR právo, dohodu za neplatnou od počátku považovat!?! Mezi sudetoněmeckými organizacemi, usilujícími o odškodnění za odsun, naopak vyvolala ostrý nesouhlas věta, že "křivdy patří minulosti". O výplatě válečných reparací nepadlo v deklaraci ani slůvko!

Přitom Německo je stále vázáno smlouvou mezi ním a spojenci ze dne 26. května 1952, doplněnou a později ratifikovanou v Paříži dne 23. října 1954, podle které nemůže už nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani proti jednotlivcům, vzhledem k trvalému zabavení německého majetku (viz. Kapitola 6, článek 3. této smlouvy), který převzali spojenci či jednotlivci jako reparace, nebo náhradu za přímé následky jimi vyvolané války.

Od konce druhé světové války již uplynulo 72 let a Česká ani Slovenská republika neobdržely od Německa plné válečné reparace, keré dnes, jak bylo výše uvedeno, dosahují výše 3,5 biliónu Kč, což pro ČR představuje cca 2 134 000 000 Kč a pro SR cca 1 366 000 000 Kč, což je cca 506 150 000 euro.

Po sjednocení Německa zaslala naše vláda v devadesátých létech do Bonnu a do Berlína dvě officiální nóty s návrhem na zahájení jednání o majetkoprávních otázkách. Do dneška jsme od německé strany nedostali žádnou odpověď.

Naopak současná vláda vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou v této věci neučinila žádné kroky a ministerstvo zahraničí na dotazy, kdy požádáme Německo o výplatu válečných reparací vyhýbavě odpovídá, že "seriózní debata na uvedené téma není momentálně v žádné zemi na pořadu dne!?!"

Podobné problémy s Německem ohledně vyplaty válečných reparací mají i jiné státy. Např. Itálie, Slovinsko i Řecko, které nedávno několikrát žádalo o odškodnění svých občanů, poškozených zločiny německé armády, které němečtí vojáci spáchali na jejich území. V roce 2016 proběhla v řeckém parlamentu na téma válečných reparací debata a bylo konstatováno, že nárok Řecka vůči Německu trvá a v současnosti činí 287,7 miliardy euro. Stejně tak trvají i nároky České a Slovenské republiky na výplatu válečných reparací a Německo by v rámci dobrých sousedských vztahů mělo žačít konat a ne tzv. "strkat hlavu do písku".

Doufám, že po volbách do Poslanecké sněmovny, které nás letos čekají nastoupí vláda, která se nebude bát požádat Německo o splacení reparací, na které máme stále právo. Jejich postupná výplata by umožnila umořit náš státní dluh a ještě by zůstalo na výstavbu dálnic a zřízení a naplnění důchodového fondu, který prošustrovaly a nevrátily vlády vedené ODS!