Možná jste si toho už ve virtuálním internetovém světě také všimli. Herec a principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský má problém. Hlavní sponzor jeho divadla, firma Mountfield vlastněná Číňany, mu neprodloužila sponzorskou smlouvu. Pan Hrušínský to dává do souvislosti s tím, že veřejně kritizuje prezidenta Zemana kvůli jeho pročínským postojům. A upozorňuje na to, že kvůli svým sponzorům, veřejným i soukromým, se začíná bát otevřeně mluvit o politice více umělců.

Ať už tento konkrétní případ má pozadí, o jakém mluví pan Hrušínský, nebo je to shoda náhod, upozornil na závažný fenomén. Kdo platí, ten rozhoduje. A to platí i v kultuře závislé na dotacích a donátorech.

Tak tomu bylo vždy. Karel IV. by mistrovi Theodorikovi nezaplatil obrazy, které by si předtím neobjednal, a nelíbily se mu. Biskup, objednávající u Bacha varhaní díla, také určil žánr. Jistě, byli donátoři moudří i hloupí, velkorysí i úzkoprsí, racionální i marniví. S vývojem společnosti od absolutismu k demokratické kapitalistické společnosti však donátorů a objednatelů přibývalo. Už to nebyli jen feudálové a preláti, přibyli bohatí měšťané, podnikatelé, vlastenecké spolky i sportovní jednoty. Postupně si nějaký ten kousek užitného umění, koupi knihy, návštěvu divadla, výstavy, později kina mohl dovolit leckdo. Už nebyl jen oligopol zadavatelů. Objevilo se jich postupně mnoho a konzumentů taky. Vybírat si mohl zákazník, ale i umělec. Levicový avantgardista prostě nepracoval pro arcibiskupství nebo pana továrníka, ti si od něj ani nic objednat nechtěli. Svůj k svému.