Je však třeba mít vždy na zřeteli: příjmovou stránku jednotlivce i rodiny, osobní životní náklady a životní úrověň daného regionu, kde vedle sebe žijí jak sociálně slabší skupiny, tak existují a dále rostou "satelitní městečka" mnohem movitějších skupin obyvatel, jejichž sociální a ekonomické aktivity ani v daném regionu nepůsobí.

Zárověň uvažujeme tak, že "sociální bydlení" by mohlo být jednou z cest, jak v daném regionu řešit sociální situaci také z pohledu pracovních příležitostí, tedy v rámci udržení pracovních sil v daném regionu.

Realizaci koncepce by měl předcházet jakýsi "audit" sociálních dávek v kriticky dotčených oblastech směřujících na bydlení, jejichž čerpáním se mezi odpůrci sociálního bydlení argumentuje proti zavádění sociálního bydlení s tím, že je s nimi dále "kšeftováno" v rámci tzv. nepřizpůsobivých skupin občanů anebo u různě nekalých podnikatelských praktik. S tím souvisejí i otázky ubytovacích zařízení - ubytoven - které by v žádném případě neměly mít přiznán status "sociálního", protože v převážné míře slouží pouze jako zdroj nekalých praktik a zneužívání sociální situace jiných. Tato zařízení by neměla být jakkoli pozitivně dotčena opatřeními souvisejícími se sociálním bydlením, zejména jsou-li v soukromých rukou.

Od věci však není ani průběžná kontrola udržení kvality sociálního bydlení těmi, kteří jsou cílovou skupinou tohoto záměru. Řada z těchto občanů - jednotlivců i skupin - prostě ani v 21. stol. "bydlet prostě neumí". Řešení však nemůže být jen na nich, ale na společnosti (v daném místě) jako celku. Výsledkem těchto sociálních kroků totiž nesmí být  zničení svěřených hodnot, ale jejich udržení pro příští sociálně potřebné. I v tom je efekt sociálněkulturního přístupu v 21. stol.

Hana Svobodová