Řekněme si otevřeně, že tragické výsledky ČSSD  zejména v posledních třech volbách (nejméně od komunálních přes evropské až po nedávné krajské a senátní), i slabší než očekávaný výsledek ve sněmovních volbách před třemi roky (po sedmi letech pravicových vlád, a zejména  po tragické vládě Nečasově), musí být něčím způsobeny…

Osobně si vzpomínám, jak jsem někdy před šesti, sedmi lety seděl u stolu v restauraci v poslanecké sněmovně a vedle mě seděl jeden z velmi talentovaných poslanců ČSSD a nahlas se s jiným poslancem ČSSD bavili o tom, jak by měla sociální demokracie v dalších měsících, možná i letech, pokračovat v politickém boji. Jakou taktiku a strategii by měla volit.

Hovořili tak nahlas, že jsem se právem domníval, že ta slova jsou určena pro mě. A jako tehdejší předseda ČSSD jsem proto považoval za potřebné „zasáhnout“. Řekl jsem jim: „Pokud v ČSSD budu v čele strany já, nehrozí, že by se někdo jiný musel zabývat strategickými otázkami.“ Myslel jsem přirozeně nejen otázky strategie, ale také dennodenní taktiky vedení politického boje.