V naší zemi, na rozdíl od řady jiných evropských zemí, převládá silná touha bydlet ve vlastní nemovitosti a nikoliv v nájmu. Je to dané historicky, ale i současným fungováním trhu s nájmy. A také nájemní bydlení v České republice není tak bezpečné jako v Německu či ve Švýcarsku, kde se mohou uzavírat nájemní smlouvy i na dobu neurčitou. V řadě evropských měst je také regulována výše nájemného a tím se ovlivňuje i tržní nájemné. U nás povětšinou platí nájemníci vysoké nájemné a prakticky si ze svých mezd nemohou spořit.

Snad nejzávažnější dopad vysokých cen bytů i nájmů je neustálé rozevírání nůžek mezi bohatými a těmi chudšími, respektive mezi vlastníky bytů a ne vlastníky. Posiluje se mezigenerační reprodukce nerovností tzv. dědění sociálního statusu v rodinách. Bydlení u nás doplatilo na jistou fetišizaci vlastnictví a na obecně proklamovanou tezi, že regulace trhu s bydlením je komunistický přežitek. Problémem ovšem je, že si politici neuvědomují, že cenově nedostupné bydlení ohrožuje samotnou demokracii.

Mnoho let se hovoří o uzákonění tzv. sociálního bydlení, osobně bych raději mluvil o dostupném bydlení, protože tento zákon by neměl sanovat sociální příspěvky. Druhým problémem je nízká nebo spíše téměř nulová podpora družstevnictví a zejména družstevní bytové výstavbě. Třetím problémem je neochota politiků podporovat obecní a městskou bytovou výstavbu. Týká se to nejen vlády a zákonodárců, ale i komunálních politiků.