Od počátku, co se angažuji společně s dalšími kolegy okolo krajského zdravotnictví, vidím jeden společný rys mnohých rozhovorů s lidmi v různých pozicích více či méně závislých na Zlínském kraji. Tím rysem je strach. Strach říci nahlas svůj názor, strach se pod něco podepsat a nejnověji i strach i jen veřejně vystoupit na odborné konferenci. Strach z čeho nebo o co? Tak třeba o možné budoucí zakázky, z konkurzu na vlastní pozici, prostě strach z nepříjemností, cokoliv si pod tím představíte. Už jen vypsání takového výběrového řízení je nástroj, jak lidi znejistit a vynutit si jejich poslušnost. Takový zdvižený prstík. Víme o Tobě a příště jsi na řadě. A dávej si raději pozor, s kým mluvíš, ať si tím zbytečně neděláš problémy. No a kdyby to přece jen nepomohlo, je přece právem zřizovatele vybrat si, s kým chce naplňovat svou vizi, že. Je skutečně neuvěřitelné, kam jsme dospěli třicet let po sametové revoluci.

Byla jsem v roce 1989 studentkou medicíny a vlastně si ten pocit pamatuji. I tehdy se člověk zdráhal něco říci (i když dnes je tady sametových revolucionářů až běda). Tenkrát si také (téměř) všichni mysleli své, ale pro jistotu nic neříkali. Abychom si třeba zbytečně nezkazili kariéru, která ještě ani nezačala. Byla to úleva, když jsme se mohli svobodně nadechnout a začít otevřeně mluvit, diskutovat.

A jak to vypadá dnes? Tady a teď? Oslovili jsme kvůli konferenci o krajském zdravotnictví různé experty z kraje i mimo něj. Někteří potvrdili okamžitě, někteří váhali nebo se opatrně omluvili. “Moje vystoupení by asi nebylo vnímáno dobře”, zněla jedna z odpovědí. Jiní by nám zase ochotně dali podklady a informace, ale jen “prosím, neuvádějte jméno, od koho to máte”. Proboha, kde to jsme?