Zdánlivě paradoxní otázka, na kterou přece existuje jediná odpověď ... Stačí se jednoduše podívat na mapu Evropy! Pravda, vypadá to logicky. Ale bohužel ani ta mapa podle všeho nedává uspokojivou odpověď. Například europoslanec Zdechovský si je jist, že jsme se díky posledním volbám posunuli o pořádný kus na východ, zatímco jiní „politici“ nás přesvědčují, že se musíme přimknout k západu.

V nezasvěceném člověku to může vzbudit dojem, že ČR je uložená na kuličkách, po nichž je posouvána tu k Moskvě, tu ke Kyjevu, na Střední východ, k Berlínu či Londýnu. A kdyby měla plováky, mohli bychom brzy být jedním z ostrovů poblíž Manhattanu. Tak jak to s tou naší nešťastnou ČR je? Kolik jich ve skutečnosti existuje a kde vlastně leží? Odpověď závisí čistě na úhlu pohledu a je poměrně jednoduchá. Jsou tři.

První ČR, „geografická“, je bez ohledu na bláboly pseudointeligentních „mluvících hlav“ jednoznačně vymezena naší polohou na povrchu kontinentu, zvaného Evropa. Obklopeny řadou pohoří, už celá staletí si české země s Prahou jako jádrem hoví v poklidném náručí České kotliny, geologického útvaru, připomínajícího kalderu supervulkánu, nebo obří impaktní kráter. Strategická poloha, chytří a pracovití lidé a také nerostné bohatství odjakživa ponoukaly jak sousední, tak vzdálené země ke snahám nás ovládnout. Často se jim to podařilo, ať už vojenskou silou, nebo politicky. Jako národ nejsme tak velcí, abychom dokázali sami vzdorovat zemím jako Německo, Rusko, nebo USA. Přesto jsme vydrželi, a výroky jako „Byli jsme tu před Rakouskem, budeme i po něm“, nebo „Češi jsou smějící se bestie“ velmi přesně charakterizují podstatu národní povahy, která nám to umožnila. A kterou naštěstí nelze rozhodně nazvat „holubičí“.

Druhá ČR, „virtuální“. Čistě sociální konstrukt exploatované kolonie, virtuální pseudorealita, postavená na cílených lžích a promyšlené, všezahrnující propagandě „evropských hodnot“ a „západního způsobu života“, nekonečných, intelektuálně prázdných televizních seriálech, sociálních bublinách kolem syntetických „celebrit“, potlačování zájmu o politické dění i vlastní budoucnost, prezentování neexistujících úspěchů, nabádání k trpělivosti a utahování opasků ve jménu mesiášských vizí. Na víře v existenci armády, schopné nás ubránit před vnějším napadením a pomoci lidem v případě katastrof. Na siláckých projevech politicky i vůdcovsky impotentních figurek, ovládaných zahraničními organizacemi, bezobsažných sloganech, cíleném omezování práv a svobod, zakotvených v Ústavě, odvádění pozornosti od skutečnosti vytvářením umělých světů, které „rozumem nelze pochopit“…