Jenže lidé mají právo nejen na zdravé životní prostředí, musí také něco jíst, z něčeho být živi. Mezi oběma potřebami musí být rovnováha. Proto jsem rád, že ministr životního prostředí Richard Brabec uznal, že příprava tak zvaného anti-fosilního zákona není ve stavu, aby jej bylo možné racionálně dokončit v tomto volebním období.

Plošný zákon, který měl v zájmu boje s globálním oteplováním a proti oxidům uhlíku snížit spotřebu fosilních paliv, by se primárně přenesl opět a především na český průmysl a ohrozil jeho konkurenční schopnost. Podíl České republiky na světových emisích CO2 je pouhých 0,31 procenta. Další razantní snížení tohoto podílu by nás stálo miliardy korun a celkové snížení produkčního potenciálu české ekonomiky i životní úrovně obyvatel.

Nemám pocit, že takový postup je rozumný a že je správné tuto cenu za náš malý příspěvek k tání ledovců zaplatit.

Mám jinou představu – řekl bych „strategickou“. Potřebujeme připravit mechanismus finančních pobídek, jejichž výsledkem bude čistší, energeticky méně náročná a k okolí ohleduplnější výroba. Potřebujeme projekty, které rozšíří či alespoň zachovají produkci, avšak při zásadně lepších ekologických parametrech.