Pozemní vojsko Armády ČR by mělo po letech různých změněných koncepcí, škrtů a napnutých armádních rozpočtů, dostat kvalitní vybavení. Sice s rozdílnými pohledy, ale byly na to finanční prostředky i vůle politických stran. Výběrové řízení už se blížilo do finále a probíhaly zkoušky funkčních vzorků nabízených vozidel za pozornosti médií i poslanců. Vše se vyvíjelo docela dobře, vypadalo to, že se vše podaří završit a Armáda ČR bude konečně zase schopná plnit svoji roli při obraně teritoria České republiky s modernější výzbrojí a technikou, k čemuž nezbytně potřebuje dostatečně vyzbrojené a vycvičené pozemní síly. Teď je vše opět v nedohlednu.

Od vstupu ČR do NATO hlavní financování Ministerstva obrany (MO) je prioritně směrováno nikoliv na zajištění obrany státu, ale pro potřeby zahraničních operací, a to i do těch bez mandátu OSN. Navíc do oblastí, která nejsou v zájmu České republiky (Afghánistán, Irák, Mali). Dlouhodobě volám po unifikaci a spolupráci se státy V4+ na modernizačních projektech. To je ale pro MO a tuto vládu pouhá fikce.

Žijeme v neklidných dobách 21. století, leccos se může zvrtnout a být soběstační v potravinách, energetice, a hlavně obraně je prostě nutné a žádoucí. Konflikty jsou dnes těžko predikovatelné, bezpečnostní situace se mění k horšímu a nemůžeme si dovolit nemít fungující armádu, dostatečně vybavenou a s možností ihned a na našem území logisticky zabezpečit opravitelnost a bojeschopnost své výzbroje a techniky. Je potřeba být v těchto otázkách soběstační za všech podmínek, a nikoliv se spoléhat na někoho jiného, jestli nám v neklidných dobách bude vůbec schopen něco dodat anebo zabezpečit (viz třeba hygienické roušky a respirátory v počátku pandemie, které prostě nikde najednou nebyly, anebo za neskutečné ceny).