Vážené kolegyně, vážení kolegové,
od rána jsem velmi pozorně poslouchal a velmi stručně bych se vyjádřil k tomu, co je zde nejvíc propíráno, programové prohlášení vlády. Myslím si, že tam je všechno a zároveň nic. Já bych zmínil jenom dva body, které mi nejsou úplně jasné, a to, že v části obranná politika a Armáda ČR a vnitřní bezpečnost a veřejná správa je zjevně prohozena zodpovědnost za protiteroristickou zpravodajskou činnost, anebo to předpokládá nějaké změny v převodu z Ministerstva vnitra na Ministerstvo obrany, resp. z podgesce vlády.
Druhá věc. Několikrát je v obou těchto kapitolách zopakována spolupráce se zahraničními partnery, přičemž víme, jak citlivá je tato oblast a jak citlivě naši zahraniční partneři vnímají některé necitlivé personální změny v čele některých našich bezpečnostních složek.
Dovolil bych si zmínit také o jedné věci velmi stručně, a to je o formě projevu premiéra Andreje Babiše. Myslím si, že ta forma byla strašná, myslím si nedůstojná tomu politickému formátu prezentace programového prohlášení vlády. Myslím si, že by bylo propříště, pokud takové příště bude, možné věnovat více pozornosti například tomu, aby nebyl przněn český jazyk.
Jak již ráno upozornil Petr Fiala, důležité a možná nejdůležitější je to, co vlastně v programovém prohlášení není, tj. u několika mých předřečníků na toto téma narazili, co vše bylo součástí dohody s KSČM, tou částí, kterou neznáme, která není veřejná a která možná byla i nepsaná. Pokud bychom mohli odezírat od toho, jaké byly v minulosti zájmy ve vztahu k minulosti KSČM, tak v první řadě by dotaz měl znít, zda součástí této dohody nebyly lustrace, resp. vymazání lustračních zákonů z naší legislativy, tj. otevření státní správy nebo aspoň jejích špiček představitelům nebo členům komunistické strany. Další věcí, která komunistům ležela na srdci, byly některé zákony, například zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nebo zákon o třetím odboji. Pak také paměťové instituce - Ústav pro studium totalitních režimů, archiv bezpečnostních složek. Tady bych možná trošku odbočil. V minulosti tam byla zlikvidována digitalizace, tak teď trošku ironicky říkám, že se těším, až ta situace bude napravena a vráceno to do původního stavu. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu - dneska sice bezzubý, ale v určitou dobu byl cílem politických útoků KSČM. Další věc, o které bylo možno mluvit, je to, že dnes KSČM se zde prezentuje, jakoby vznikla na začátku roku 1990, což všichni víme, že to není pravda. Co je nutné říci, že byla schopna od té doby až dodnes velmi úspěšně hájit své zájmy, které se netýkaly pouze důchodů pro členy stranické nomenklatury, členy bývalých komunistických mocenských složek atd., a dokonce tu situaci dostala do takové dokonalosti, že v době, kdy měla nejhorší - to znamená v loňských volbách v říjnu 2017 - volební výsledek, tak se jí podařilo získat největší podíl na moci, dneska to bude potvrzeno pravděpodobně, od roku 1989. Je možné říci, že komunisté jsou schopni za každých okolností velmi úspěšně hájit své politické zájmy, a to i za situace, kdy ta provázanost s minulostí je naprosto jasná. Již tím, že si ponechali název komunistická strana a nevzdali se toho propojení se svojí krvavou minulostí, tak tím poslali demokratické veřejnosti jasný signál, že se nechtějí transformovat a že zde je velmi silná vazba.
Myslím si, že po skoro 30 letech od listopadu 1989 je to vytváření polokomunistické vlády hozená rukavice všem těm, kteří svrhli komunistický režim v listopadu 1989 na ulicích všech českých a slovenských měst. Nedosti na tom, je to i neúcta vůči mrtvým, dalším obětem komunistického režimu, kterých, víme, byly stovky a tisíce, postižených statisíce, všem těm, kteří dneska jsou uznáni za bojovníky protikomunistického režimu, účastníci odboje, odporu a těm všem, kteří padli za svobodu a demokracii v naší vlasti. Rehabilitace komunistů, jejich legitimizace, účast na moci vnímám jako určitou formu revanše za listopad 1989. To vše se děje v letošním osmičkovém roce. Začali jsme v únoru letošního roku změnami v prvním bezpečnostním sboru, s jistou paralelou s únorem 1948. Je nutné v souvislosti s rokem 1948 ještě zmínit násilné sloučení sociálních demokratů s komunisty. Další připomenutí se blíží, v srpnu budeme mít kulaté výročí okupace, tj. situace, kam nás vehnali komunisté a okupace pěti armádami Varšavského paktu, a současná KSČM jsou následovníky těch kolaborantů, kteří vítali, těch vítačů sovětských tanků, protože ti ostatní z komunistické strany po roce 1968 odešli či byli vyloučeni.
Domnívám se, že je nebezpečné spojení, možná neideologické, účelového postupu Andreje Babiše, jak to již vidíme v posledních měsících v oblasti bezpečnostních složek, to znamená změny v GIBSu, chystané nebo připravované změny na Policejním prezidiu, výměna, odchod ředitele pražské policie - NCOZ, to znamená neideologické mocenské působení a zároveň ideologické působení komunistů. Tyto dva faktory můžou do budoucna vytvořit nebezpečnou a třeskutou směs. A je otázkou, zda sociální demokracie a zejména ministr vnitra Hamáček ustojí ten tlak na další změny.
Velmi podrobně, opakuji to znova, jsem poslouchal, a co jsem neslyšel ze strany představitelů KSČM, neslyšel jsem ani náznak pokory, což je mimochodem v těchto dnech oblíbené slovo, slyšíme ho ze všech stran, pokání, pokus o nějakou omluvu všem těm, kterým jejich předchůdci v komunistické straně něco provedli, dokonce přihlášení se k parlamentní demokracii. K čemu se přihlásili? Pouze k parlamentním procedurám, které je mají dneska dovést k podílu na moci.
V podstatě ze všech jejich veřejných projevů nejenom tady v Poslanecké sněmovně, ale i mimo ni, čišela pouze touha po moci. Nic víc. Takže znova opakuji, nebyla zodpovězena otázka, zda a jaké jsou součásti nepsané části dohody mezi Andrejem Babišem a Komunistickou stranou Čech a Moravy, zda to není otevření bezpečnostních složek, což souvisí právě s lustracemi, bývalým členům komunistické strany, neřkuli bývalým členům komunistických bezpečnostních složek, protože pokud by tomu tak bylo, pak teprve by to byla situace, která by byla velmi závažná a které bychom se měli obávat.
Posledním výročím, které je nutné zmínit, je rok 1918. To vše se děje na pozadí 100 let vzniku naší státnosti, naší republiky. Republiky, která ke komunistům měla pochopitelně ambivalentní vztah. Jednou je nechala v parlamentním životě; pokud překročili určitou zákonnou hranici, tak byli Gottwaldovi hoši z Poslanecké sněmovny vyloučeni a museli přejít do ilegality. V každém případě jestliže dneska se všichni odkazují na Masarykovu republiku, tak komunisté byli hrobaři Masarykovy prvorepublikové demokracie po roce 1945, resp. definitivně v únoru 1948.
Na samý závěr se ptám: Chceme opakovat stejné chyby? Proč bychom měli vlastní historii opakovat stále dokola? To jsme všechno zapomněli? Nepoučili jsme se? Berme konečně vážně naši nedávnou trpkou národní zkušenost, s jejímiž důsledky se vyrovnáváme až dosud. Až dosud jsme se je snažili napravovat. Hlasujme s rozvahou, to je proti této vládě.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
autor: PV
