Situace v té době nebyla růžová. Strana se nacházela v existenční krizi, protože necelý půlrok předtím poprvé v historii vypadla po prohraných parlamentních volbách z poslanecké sněmovny a řada jejích aktivních členů ji opustila. Navíc se topila v dluzích a nikdo nevěděl, zda KDU-ČSL krizi ustojí. Ve straně se šetřilo a propouštělo a Pavel Bělobrádek osobně jako krajský manažer v Pardubicích zažíval krizi strany na vlastní kůži.

Po zvolení Bělobrádka za nového předsedu někteří jako Jindřich Šídlo, Jiří Pehe nebo Lukáš Jelínek tvrdili, že si strana vykopala svůj politický hrob. K těmto kritikům patřil například i lidovci se dlouho zabývající novinář Vratislav Dostál z Deníku Referendum se svým slavným článkem Strana lidová vykročila vstříc svému zániku. Bělobrádek předsedou. Nicméně je nutné upřesnit, že Šídlo s Jelínkem se Bělobrádkovi na rozdíl od Jiřího Peheho za své unáhlené soudy omluvili.

Uspěl navzdory očekávání

V dalších několika letech se totiž ukázalo, jak se všichni počáteční skeptici přepočítali. Strana nezanikla a dnes má šanci být nejsilnější středovou politickou stranou v zemi. Prakticky všechny další volby totiž skončily pro KDU-ČSL úspěchem či alespoň velmi nadstandardním výsledkem. Mnohými kdysi odepisovaná a předčasně pohřbívaná partaj se opět vrátila na politické výsluní.

Dnes, po šesti letech, můžeme Pavla Bělobrádka bez jakýchkoli pochybností považovat za člověka kráčejícího ve šlépějích Josefa Luxe. A rozhodně nejen z toho důvodu, že byl stejně jako Josef Lux i on o dvacet let později poprvé zvolen předsedou KDU-ČSL na sjezdu ve Žďáru nad Sázavou. Společných bodů můžeme nalézt mnohem více. Tak třeba podobně jako Josef Lux dokázal i Pavel Bělobrádek stranu úspěšně vyvést z krize a s každými volbami strana sice pomalu, ale jistě roste.

Startovní pozice roztroušenou sklerózou nemocného Pavla Bělobrádka byla navíc horší v tom, že strana tehdy vypadla z nejdůležitější politické arény. O to větším úspěchem byly poslední parlamentní volby, kdy se KDU-ČSL podařilo opět proniknout do poslanecké sněmovny. Něco takového se stalo poprvé v historii České republiky. Žádné straně, která jednou vypadla z poslanecké sněmovny, se předtím nepodařilo dostat zpět.