Domnívám se, že je třeba se s tímto obdobím nějak vyrovnat, a ne jej potlačit mimo naše vědomí a zapomenout. To by sice bylo jednoduché, ale nic dobrého by to nepřineslo. Je totiž třeba nejen si některé věci pamatovat, ale také se z nich poučit. Pro nás a pro naši budoucnost.

Víte, zapomenout by bylo snadné. Ale v kontextu toho, co se na nás valí z Bruselu, by to bylo nebezpečné. Na přelomu roku 2019 a 2020 jsme byli informování o novém virovém onemocnění, které se prvně masivně objevilo v Číně, ve městě Wu-chan. Čína nejdříve jeho existenci zpochybňovala, posléze však přiznala, že činí mimořádná opatření. Mimochodem vždy bránila řádnému vyšetření, odkud a proč virus unikl.

WHO se k problému zkraje stavěla přezíravě, později naopak silně „tlačila“ na co nejpřísnější opatření. Mezitím se virus hned v lednu 2020 rozšířil do Evropy i k nám. A začali umírat lidé. Především ze skupiny nejstarších spoluobčanů. Denně jsme byli „zásobováni“ počty nakažených, počty pacientů přijatých na jednotky intenzivní péče a počty zemřelých. Je třeba říci, že v prvním období se toho o této nemoci příliš nevědělo a nelze se divit, že národ a politici byli vyděšeni. Přišli první příkazy a zákazy.