Na který druh výroby elektřiny má Česko spoléhat v první řadě?Anketa
Mluví se o tom, že EU chce být nezávislá na dovozu plynu z Ruska. Napomáhá tomu ale její politika obnovitelných zdrojů energie (OZE)?
Politika OZE tomu v reálném časem nemůže pomoci. Jsou totiž příliš drahé a příliš závislé na počasí. Proto je nezbytné je zálohovat „klasickými zdroji“, což jsou například v Německu klasické uhelné elektrárny. Aby OZE mohly být reálnou alternativou klasických a jaderných zdrojů, bude zapotřebí investovat především do výzkumu a vývoje a celý cyklus si vyžádá nezanedbatelný čas.
Jedinou „rychlou“ variantou by byl v této chvíli břidličný plyn, který se velice dobře uplatňuje v USA. Je ovšem otázkou, zda a kde v EU je to ekonomické a průchodné.
Jak velké náklady způsobuje podpora obnovitelných zdrojů energie?
Podle oficiálních údajů si podpora OZE v ČR vyžádala v roce 2013 zhruba 45 miliard korun, takže 4500 korun na každého občana včetně kojenců. A v tom ještě nejsou zahrnuta biopaliva. Toto číslo v dalších letech ještě nepochybně poroste například formou podpory bioplynových stanic, které navrhuje hnutí ANO.
Kdo nese za zdražování odpovědnost?
Zcela logicky politická reprezentace. U nás to začalo schválením zákona č. 180/2005 Sb. Jeho spoluautor Martin Bursík tehdy tvrdil, že to zdraží náklady občana o maximálně 200 korun ročně. Nejblíže pravdě byl senátor Kubera, který uváděl tři tisíce korun... No a je to ještě víc. Tato situace se dále komplikuje schvalováním dalších „klimatických“ socialistických závazků EU. A je příznačné, že zatímco současná vláda ČSSD slibuje občanům levnou energii, zvedají její europoslanci ruce pro další závazky a regulace, které tyto ceny zvyšují a zvyšovat budou.
Fotogalerie: - Evropa jsme my, ne oni
Důsledkem těchto politik je skutečnost, že ceny energií v USA jsou v porovnání s EU zhruba poloviční a na základě analýz se tento stav bude do roku 2035 ještě zhoršovat.
Psali jsme:
Neposiluje podpora obnovitelných zdrojů energie vyjednávací pozici Ruska?
Samozřejmě posiluje – Rusko velice dobře ví, jak jsou OZE drahé a nespolehlivé. Řešením je dovoz levného uhlí z USA a Austrálie, nicméně to staví celý „boj“ proti CO2 na hlavu. Z dlouhodobého hlediska je řešením rozumný podíl jaderné energie v energetickém mixu, ale to je opět záležitost dlouhodobá. Navíc se zelení lobbisté snaží tuto variantu zablokovat nesmyslnými požadavky na jadernou bezpečnost, jak jsme mohli vidět při nedávném hlasování v Evropském parlamentu. ČSSD to ovšem opět podpořila.
Má boj proti CO2 vůbec smysl, když se zbytek světa nepřidá?
Musím se přiznat, že o efektivitě boje proti CO2 mám značné pochybnosti. Nicméně předpokládejme, že smysl má a podívejme se z tohoto hlediska na cíle Evropské komise snížit do roku 2030 emise CO2 o 40 procent a závazný cíl, aby minimálně 27 procent energie pocházelo z obnovitelných zdrojů.
Vzhledem k tomu, že EU produkovala v roce 2013 pouhých 11 procent celosvětových emisí CO2, znamená snížení o 40 procent v EU ve světovém měřítku 4.4 procenta – tedy téměř nic. Toto snížení bude nepochybně zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a Indii. Aby tedy snižování emisí mělo jakýkoliv smysl, muselo by být prosazeno celosvětově, izolovaná akce EU nemůže mít na celkové emise CO2 významný vliv.
Navíc představa komisařky pro oblast klimatu Connie Hedegaard, že snižování emisí v EU „přiláká investice a technologie” lze pokládat za zbožné přání. Již v této době dochází naopak k přesunu řady výrob z EU do jiných částí světa a tento trend bude nepochybně pokračovat. Do EU se možná přesunou výroby, které budou efektivní jen díky masivním dotacím – ale to nemá s reálnou efektivitou nic společného a bude to představovat jen a jen další náklady pro obyvatelstvo.
Psali jsme:
Jak hodnotíte spor USA plus EU a Ruska? Nevyprovokovaly Rusko podporou převratu na Ukrajině? Mohl si Putin dovolit riskovat ztrátu vojenských základen na Krymu?
Rusko ve svých krocích, ať se nám to líbí nebo nelíbí, v podstatě sleduje zcela racionálně svůj státní zájem, tedy ovládnutí postsovětského prostoru. Pro tento zájem má propracovanou teorii, podporu velké části obyvatel, odpovídající mocenské prostředky a hlavně ochotu jich použít. Ten, kdo by chtěl Rusko zastavit, by musel disponovat jak odpovídajícími prostředky, tak i jasnou ochotou je použít. Tento případ v přímé konfrontaci nastal, pokud vím, jen jednou – v roce 1969 na řece Ussuri. Poté, co obě strany zcela jasně demonstrovaly svojí ochotu použít veškerých dostupných prostředků včetně jaderných zbraní, došlo nakonec na politické řešení.
Bohužel jediný, kdo má v současné době odpovídající mocenské prostředky, jsou USA, jejichž zájem o roli „světového četníka“ v poslední době spolu se zánikem bipolárního systému stále klesá, především proto, že pro tuto roli ztrácí většinovou podporu svých obyvatel. Navíc Ukrajina ani Gruzie nepatří geograficky do ohniska zájmů USA. Pokud jde o Evropu, nemá z výše stanovených předpokladů k dispozici v podstatě nic. Navíc, zatímco politická reprezentace Ruska je nepochybně bez problému ochotna riskovat ekonomické sankce a z nich plynoucí problémy pro obyvatelstvo, nejsou politické „elity“ zemí EU ochotny vysvětlit obyvatelům ekonomické problémy, například nárůst cen energií, jako nezbytnost. A je nutno přiznat, že většina obyvatel EU by tyto důsledky nebyla ani ochotna akceptovat.
Václav Klaus řekl, že krizi na Ukrajině vyvolaly Spojené státy americké a západní Evropa, které chtěly vyvolat nesmyslný konflikt s Ruskem. Co si o tom myslíte?
Pokládám za znepokojující, proč se EU dala z hlediska Ruska na cestu konfrontace a hlavně předvedla naprostou neschopnost předvídat důsledky – anebo si jich byla vědoma a riskovala. V tom případě by hlasy, tvrdící, že podpora Ukrajiny byla jen hrou, mohly mít i svou pravdu. Obě tyto varianty jsou ovšem pro budoucnost hluboce znepokojivé. Nicméně hlavní a zásadní otázkou je, zda z této situace dokážeme vyvodit důsledky. Dostalo se nám jasného poučení, že Rusko je ochotno a schopno své národní zajmy prosazovat bez jakéhokoliv váhání.
NATO, původně založené s cílem „keep Americans in, Germans down and Russians out“, se kvůli evropskému pacifismu a klesajícím výdajům na zbrojení v zemích EU stává prázdnou skořápkou. A řečnická otázka Hynka Fajmona „500 milionů Evropanů se dožaduje vojenské ochrany od 300 milionů Američanů před 150 miliony Rusů. Je to normální?“ ukazuje problém v celé své nahotě.
Psali jsme:
Jak hodnotíte pozici české vlády ke krizi na Ukrajině?
Pozice české vlády je poněkud nejasná a chaotická a svědčí o tom, že vláda není a nebyla připravena na to, že se „něco vážného” stane. Nicméně daleko závažnější bude, jaké důsledky ze zásadní změny mezinárodní situace vyvodí.
V podstatě máme jen dvě možnosti: 1) Strčit jako pštros „hlavu do písku“ a konejšit se navzájem moudrými slovy, že se „nás to netýká“, jak již teď činí řada komentátorů a politiků, tvrdit že „u nás” se nic takového přece nemůže stát, a doufat, že nás někdo v případě nutnosti zachrání. A když ne, že to zase nějak přečkáme.
2) Nebo si přiznat, že reálné nebezpečí existuje (ono existovalo vždy – jen jsme se ho snažili nevidět) a řídit se heslem „být připraven je vše“. Prostě jasně definovat náš státní zájem, mít k disposici prostředky pro jeho obranu a jasně deklarovat ochotu tyto prostředky použít. Bude to nepochybně znamenat zvýšit výdaje na obranu, přispět k „revitalizaci“ NATO a také opustit koncept pouze profesionální armády. Každý občan, abych byl genderově korektní, by měl mít základní výcvik a znalosti nezbytné k obraně státu. A politická reprezentace musí být ve věcech bezpečnosti státu jednotná jaksi „napříč politickým spektrem”.
Pokud toho nejsme ochotni a schopni, nezbývá než akceptovat zdánlivě velice pohodlnou variantu číslo jedna.
A pozice EU? Nebyla jen v závěsu USA? A nebylo to tak, že podněcovala Ukrajince a nyní je ponechávají jejich osudu? Mluví se o tom, že Ukrajinci pro ni sehráli užitečné idioty...
Myslím, že na to jsem již vlastně odpověděl v předchozí odpovědi. Všechny uvedené možnosti jsou v podstatě otevřené a čas ukáže, která je pravdě bližší. Nicméně, jak už to v takových záležitostech bývá, nebude to brzy.
Mluvilo se o „demokratických aktivistech" na Madjanu, ale jsou neofašisté z Pravého sektroru demokraty?
Na tuto problematiku se nespecializuji a ani nemám odpovídající zdroje informací. Nicméně je pravidlem, že se na státních převratech „sveze” kdekdo.
Je podle vás členství ČR v EU výhodné? Václav Klaus nadhodil i možnost vystoupení ČR z EU. Jak se na to díváte?
Musím se přiznat, že občas nechápu to „zbožnění” EU, které se často objevuje v médiích a které slýchávám z úst některých politiků. EU je prostě spolek států, které se pokouší vytvořit společný ekonomický prostor, společná pravidla spolupráce a prostor společných zájmů. A jako v každém jiném spolku, jsou i zde „subjekty”, které jsou se směřováním tohoto spolku spokojeny více či méně. A snaží se, celkem logicky, ten vývoj směřovat tím „správným” směrem.
Pro mne osobně je tím správným směrem prostor svobodného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. A velice těžce nesu skutečnost, že vývoj poslední dobou směřuje k prohlubování demokratického deficitu EU, především kvůli snaze eurokratů dekretovat a směrnicovat snad každou lidskou činnost - tu jde o energetické štítky, tu o odpovědnost firem, boj proti klimatické změně, zákaz žárovek či snaha o likvidaci jaderných elektráren, splachování WC… Každý jistě najde další příklady. A to je to, čemu je třeba nadále zabránit a „otočit EU správným směrem”.
A ten odchod z EU?
Taková možnost je přece ve stanovách každého „spolku”, pokud je budován na demokratických zásadách a stejných právech a povinnostech každého člena. Prostě když někdo zjistí, že další členství pro něj již není přínosem, může ze spolku vystoupit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
