Referendum na východě Ukrajiny skončilo dle očekávání. Co teď?Anketa
Prezident Miloš Zeman o herci a diplomatovi Martinu Stropnickém jako o ministru obrany dlouho pochyboval. Sdílel jste jeho pochyby?
Prezident se v duchu svých bonmotů vyjádřil, že věří tomu, že bude pan ministr schopen zahrát roli ministra dobře. Mně nepřísluší hodnotit kompetentnost členů vlády, a to ani v bonmotech.
Nemyslíte si, že i Stropnického předchůdce Vlastimil Picek, byť odborně na výši, byl až moc velkým diplomatem? Nejdříve jako náčelník generálního štábu nákup letounů CASA nedoporučil, později byl pro. Je takové chování normální?
Nevím, jakým tlakům byl vystaven. V té době jsem byl v zahraničí a vše mám z doslechu. Na druhou stranu, co se týče volby mezi letouny CASA nebo Spartan, není změna názoru až tak překvapivá a už vůbec ne zásadní. Rozdíl mezi oběma letouny je totiž víceméně zanedbatelný. Každý z těch strojů má své výhody a nevýhody. Největší výhodou Spartanu bylo, že se do něj vejde standardizovaná paleta NATO. Dnes, po pár letech používání letadel CASA ale vidíme, že to nebyl až tak kritický požadavek. V drtivé většině případů se náklad stejně do letadel nedává ve standardizovaných paletách, ale rozprostírá se tak, aby vykryl plochu letadla.
Jedině v případě, kdybychom často létali s paletizovaným nákladem, bylo by samozřejmě jednodušší naskládat jej do Spartanu. Náklady tohoto typu ale vozíme spíše výjimečně. Většinově přepravujeme lidi nebo volně ložený náklad. Z toho důvodu se rozdíl mezi letouny Spartan a CASA stírá. Z hlediska počtu lidí, které letadlo přepraví, je na tom CASA naopak lépe. Spartan zase přepraví objemnější materiál. Z hlediska nákladů na provoz, náhradní díly a výcvik personálu jsou téměř totožné. Rozhodování mého předchůdce tudíž nebylo o tom, že by vybíral mezi Trabantem a Ferrari. Šlo o výběr, jestli koupit Škodu Superb anebo Volkswagen Passat. Vydávat tedy rozhodnutí Vlastimila Picka v případě dopravních letounů za nějakou principiální změnu stanoviska či charakterovou vadu je nesmyslné. Je to vytváření bouře ve sklence vody. Jako zásadní rozhodnutí bych třeba viděl, jestli pokračovat s nadzvukovým letectvem nebo ne.
V dnešní všeobecné nedůvěře a době bleskových informací už lze shodit prakticky všechno. Různé nelichotivé soudy jsem slyšel i o nadzvukových stíhačkách JAS 39 Gripen. Co si o tom myslíte?
Se znalostí našich univerzálních hospodských kritiků, co jsou schopni s ignorantskou přezíravostí zkritizovat cokoliv, bych tedy nejdřív uvedl fakta. Stíhačky Gripen byly pro naši armádu a letectvo s trochou nadsázky požehnáním. Jde o letadlo naprosto naplňující požadavky, které do něj byly v počátku vkládány. Spolupráce se Švédy je od začátku velmi dobrá. Těžko si dokážu představit, že bychom, možná s výjimkou precizních Němců, našli spolehlivějšího partnera. I z hlediska servisu a zabezpečení nemá spolupráce chybu. Naši piloti si na gripeny zvykli a z pohledu potřeby ochrany vzdušného prostoru naší země jde o optimální letadlo.
Psali jsme:
Jen pro příklad mohu uvést zkušenost našeho jižního souseda, který si koupil letouny evropského projektu Eurofighter. Dnes by velmi uvítal možnost své někdejší rozhodnutí změnit. Eurofightery jsou na provoz dvakrát až třikrát dražší než gripeny. Samozřejmě, když někdo řekne, že jsme si mohli za babku koupit F 16, má pravdu. Nicméně by měl dodat i vše ostatní. V tom případě bychom si totiž koupili konstrukčně čtyřicet let staré letadlo. Jakkoliv krásné, jakkoliv vybavené moderní avionikou, ale typově staré letadlo. Samotné letadlo je navíc přibližně jen jednou třetinou celého kontraktu. Další položky tvoří veškeré zázemí, infrastruktura na zemi, výcvik pilotů, technického personálu, logistické zázemí a tak dále. To vše bychom museli s nákupem jiného typu letounu dokoupit a vyměnit.
Pro švédský Saab, součást konsorcia British Aerospace, jsme přesto, že máme pouze čtrnáct letounů, váženým zákazníkem, s nímž se v případě problému vždy jedná. Pro Lockheed Martin, jakkoliv máme s americkou stranou velmi dobré vztahy, bychom byli malinkým odběratelem na konci potravinového řetězce. To by se samozřejmě projevilo v prioritách poskytování služeb. S gripeny máme v Čáslavi neustále švédský servisní tým a den co den převážejí mezi Českem a Švédskem minimálně dva kamiony náhradní díly. Leasingová smlouva řeší všechny eventuality až po případnou náhradu nefunkčního letounu.
Na jednu stranu si lidé všímají velkého podílu kontroverzních nákupů pro armádu, byť za ně vojáci až tak nemohou. Na stranu druhou se v průzkumech veřejného mínění těší armáda bezkonkurenčně největší důvěře obyvatelstva. Jak vnímáte tento rozpor?
Do určité míry to svědčí o tom, že se průzkumům veřejného mínění nesmí přikládat až tak velká váha. Nicméně lidé si stále více uvědomují, že naši vojáci odvádějí dobrou práci. Podávají perfektní výkony v mezinárodních operacích a jsou uznáváni ostatními armádami. Jsou po ruce i při povodních, pomáhají lidem a chovají se při tom slušně a citlivě. To je pozitivní obrázek, který si veřejnost uvědomuje. Navíc, jak jste již naznačil, lidé si začali být vědomi i faktu, že vojáci, ani ti v nejvyšších generálských hodnostech, nenakupují. Do toho armáda nemá už co mluvit, nesmíme ani naznačovat, když to řeknu cimrmanovskou terminologií. V obecné uživatelské rovině jen specifikujeme potřebu. Velmi zjednodušeně - řekneme například, že potřebujeme něco na ochranu hlavy proti střepinám a střelám.
Někdo z úřadu pro vyzbrojování se začne poohlížet po neprůstřelných přilbách a nakonec nám nějakou konkrétní značku koupí. Pravda, průběžně můžeme vybíraný výrobek zhodnotit z hlediska naplnění požadavků. To je ale jediný náš vliv, který na zakázky máme. Marketingový průzkum, cena, kupní smlouva, to je doména odborníků ministerstva na akvizice. Nezpochybňuji, že velká část největších zakázek byla dražší, než asi být musela. Bylo to však dáno systémem, jaký je v akvizicích do určité míry dodnes. Je nepružný a neadresný. Zodpovídají všichni a skoro nikdo. Nakonec se to hodí na toho, kdo je pod nákupem podepsaný jako nejvyšší. Ať už je to ředitel nákupního úřadu, ředitel úřadu vyzbrojování, náměstek nebo ministr.
Nemyslím si. Předražené nákupy pro armádu se vždy zametly pod koberec s tím, že veřejnost nemůže znát všechna specifika zakázek. Navíc byli odpovědní představitelé nejspíš vždy dost prozíraví a patřičné smlouvy donutili podepsat své podřízené…
Tak už to někdy bývá. Skutečný hybatel většinou zůstane v pozadí. Z dokumentů zveřejňovaných v tisku byl třeba kontrakt na letouny CASA předražen o nějakých šest set milionů korun. Nejsem schopen posoudit, jestli tomu tak je, nebo není. Pokud tomu tak bylo, je to škoda, protože jsme si za šest set milionů mohli koupit téměř další letadlo.
Jeden z vašich předchůdců, generál Jiří Šedivý, si stěžoval na velký klientelismus v obsazování rozhodujících pozic v resortu obrany. Tehdy začala kauza kolem Jany Nagyové, dnes Nečasové, a zneužívání Vojenského zpravodajství. Za praktiky jako z dob náčelníka komunistické Hlavní správy obranného zpravodajství Bedřicha Reicina pak označil likvidaci tří generálů, potenciálních kandidátů na funkci náčelníka generálního štábu. To se stalo ještě před „kauzou Nagyová“, tedy v době, kdy byl Ondrej Páleník, rychle vyšlechtěný generál, ředitelem Vojenského zpravodajství. Těmi „zlikvidovanými“ generály byli tehdejší náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky František Hrabal, národní vojenský představitel při Vrchním velitelství NATO v Evropě Josef Sedlák a první zástupce náčelníka generálního štábu Josef Prokš, který byl před tím také ředitelem Vojenského zpravodajství. Jak jste to vnímal?
Tehdy jsem byl v zahraničí, nicméně jsem v médiích pozorně sledoval, co se děje. Dlouho jsem si nebyl jistý, o co jde. Přemýšlel jsem o tom z mnoha stran a bral jsem v potaz i vědomí, že se člověk k mnoha informacím vůbec nedostane. Ani dnes nemohu říci, že vím stoprocentně, co se tady dělo. Na druhou stranu jsem měl možnost některé věci vidět a musím s odstupem času říct, že odchod jmenovaných generálů z armády pro ně byl důstojnou volbou. Samotný fakt, že jim byl nabídnut odchod, pro ně byl příznivý. Nedivím se, že toho využili. Spíše bych se divil, kdyby se po letech ozvali jako poškození. Odejít důstojně na vlastní žádost bez toho, aby se věci rozpitvávaly a kvůli jednotlivému selhání byla pošpiněna dlouhá a úspěšná kariéra, bylo asi nejrozumnější řešení pro ně i pro armádu.
Říkáte to i při vědomí, že se možná někde i na vás sbírají kompromitující materiály?
To se nejspíš děje každému, kdo je v nějaké viditelnější pozici. Ať už se to děje cílevědomě a profesionálně, nebo jen tak bezděčně, že jsou kolem vás lidé, kteří si pamatují, co jste kdy a kde řekl či udělal dobrého či špatného a mohou to v nějaké situaci použít. To k tomu patří. Nakonec je to i dobře. Člověk ve vedoucí pozici by měl být vystaven určité veřejné kontrole, aby se, lidsky řečeno, neutrhl ze řetězu. V poslední době takovou roli, zejména v politice a veřejné správě, hrají zatracovaná média. Vizuální média mohou ze svých archivů sestříhat sice leccos, ale mně se líbí časosběrné sestřihy názorových proměn. Aktuální prohlášení, konfrontované v jedné lince se střihem, co ten člověk tvrdil před třemi měsíci, případně před třemi lety v různých postaveních a funkcích. Každý by na to měl být připraven a počítat s tím.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
