Podle ekonoma Lukáše Kovandy není vůbec jasné, kdo by měl problémy EU či eurozóny řešit. Kdo je vlastně evropským lídrem? Takovou důležitou otázku v úvodu svého komentáře Kovanda nastoluje. Ten je přesvědčen, že nové řecké vládě v čele s premiérem Alexisem Tsiprasem dodává na chuti k tvrdému střetu silný mandát od voličů.

Oproti tomu protivník řecké vlády je nejasný už proto, že za jednotlivými lídry nebo institucemi nestojí masy voličů jako v případě Tsiprasovy řecké vlády. „Své zájmy má Mezinárodní měnový fond, své zájmy Draghiho Evropská centrální banka, své zájmy Junckerova Evropská komise. Problém vězí v tom, že tyto instituce za sebou necítí – nemohou cítit – podporu tisícihlavých mas. Jsou to vlastně byrokratické aparáty, nikým nevolené. Byrokraté a technokraté,“ konstatuje Kovanda v komentáři pro ParlamentníListy.cz.

• Analýza programu Syrizy z pera ekonomky Ilony Švihlíkové ZDE

Zásadní rozdíl pak tkví právě v tom, že za řeckou vládou je obrovská motivace k tomu, aby pomohla řeckému národu zachovat si důstojnost. Oproti tomu za evropskými institucemi žádná taková motivace není. Z jejich strany jde o pouhé "řešení problému". Jenže Řekové v tom podle něho nejsou nevinně, sami si volili strany, které je po léta zadlužovaly. Jak dále ekonom Kovanda píše, je třeba vidět i chyby na straně EU. Jisté prý je, že Řeky bude dorovnání účtů hodně bolet.

Celý komentář ekonoma Lukáše Kovandy pro ParlamentníListy.cz přinášíme zde:

Současný neutěšený stav Řecka především v plné nahotě odhaluje zásadní trhliny v celém konceptu evropské integrace. Během „sluníčkových“ let eurozóny, od jejího vzniku do vypuknutí finanční krize v roce 2008, však tyto trhliny byly spíše skryty. A o to snáze přehlíženy. Jenže nyní je už přehlížet nelze. Evropa se k nim musí nějak postavit. Ví ale jak? Kdo je vlastně evropským lídrem? Je to snad Angela Merkelová, německá kancléřka? Nebo šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker? Nebo je lídrem – alespoň v případu řecké kauzy – šéf Evropské centrální banky Mario Draghi? A jaké zájmy hájí Merkelová? Německé, nebo „evropské“? A jaké zájmy zase Draghi? Více otázek než odpovědí. Fundamentální potíž tkví v tom, že nic jako evropský démos – evropský lid – vlastně neexistuje. Za „Evropana“ sám sebe možná označuje Karel Schwarzenberg na volebních billboardech. Jenže drtivá většina obyvatel Evropské unie se prostě „Evropany“ býti necítí. Lépe řečeno, možná cítí, ale až jaksi v druhém sledu. Nejdříve to jsou stále Němci, Britové, Češi, Slováci, Řekové… Až potom, možná, Evropané. Jenže chybí-li přesvědčení Evropané, chybí také jasný mandát pro politiky.   

Řecký premiér Alexis Tsipras nebo jeho ministr financí Janis Varufakis sice reprezentují zemi, která je poměrně nevýznamná, a to zvláště z globálního hlediska. Opírají se však o docela silný mandát od voličů. Cítí za sebou masy krajanů, kteří je na národní úrovni zvolili a „drží jim palce“. To zvyšuje jejich odhodlanost a dodává chutě jít i do velmi tvrdého střetu. Mají poměrně jasně definovaný cíl. Je jím naplnění volebního programu Syrizy. Jaký cíl sleduje protistrana? Čí zájmy protistrana hájí? Od koho má mandát? Merkelová od svých německých voličů, ale jinak…? Už jen označení „Trojka“ – jakési uskupení hned tří subjektů – napovídá, že o úplně jednolitý šik zřejmě nepůjde. Své zájmy má Mezinárodní měnový fond, své zájmy Draghiho Evropská centrální banka, své zájmy Junckerova Evropská komise? Problém vězí v tom, že tyto instituce za sebou necítí – nemohou cítit – podporu tisícihlavých mas. Jsou to vlastně byrokratické aparáty, nikým nevolené. Byrokraté a technokraté. Do nutného střetu nejdou s nádechem emoce jako Tsipras nebo Varufakis, ale čistě rozumově. Pragmaticky. Řeší další z řady problémů. Tsipras a Varufakis zato bojují za hrdost vlastního národa. Za to, aby svým spoluobčanům „pomohli zachovat si důstojnost“, jak říkají. To je přece obrovská motivace! Větší než pouhé technokratické „řešení problému“, byť tím problémem není v důsledku nic menšího než zachování současné podoby eurozóny.

Tím vším rozhodně nemá být řečeno, že Řekové jsou v současné patálii nevinně. Naopak! Byli to přece oni, kdo si v posledních zhruba čtyřiceti letech volil strany, které je rozmazlovaly a zadlužovaly. Bylo to Řekové sami – a nikdo jiný –, kdo si opakovaně volil stále ty samé strany. Strany, které kromě jiného Řecko v roce 1981 přivedly do Evropského hospodářského společenství (předchůdce dnešní Evropské unie). Byli to Řekové sami – a ne Mezinárodní měnový fond, Evropská komise nebo snad Evropská centrální banka –, kdo si zvolil strany, které iniciovaly fixlování se státními účty, na jehož základě země vstoupila do eurozóny. Byli to Řekové sami, kdo opakovaně volil strany, které úspěšně vydíraly Evropské hospodářské společenství už od osmdesátých let. Například v roce 1985, kdy Řecko málem vetovalo vstup Španělska a Portugalska do Společenství, jen aby si na Bruselu vymohlo další skoro půldruhou miliardu dolarů na své zemědělství.

Ne, Řekové v tom rozhodně nejsou nevinně. Jsou zcela stěžejními strůjci svého vlastního debaklu. Všichni ostatní zúčastnění nejvýše jen troškaří, co se svého podílu na něm týče. Pravdou ovšem je, že situace by se nikdy tak nevyhrotila, pokud by koncept evropské integrace byl bez trhlin. Třeba už jen proto, že to byl „cinknutý“ vstup Řecka do eurozóny, který řeckým politikům umožnil ještě několik dlouhých let se dále zadlužovat – a přitom platit směšně nízké úroky z dluhu, skoro na úrovni Německa. Tak moc skoro všichni věřili celému projektu evropské integrace. Tak moc takřka všichni přehlíželi během zmíněných „sluníčkových“ let její trhliny.

Naznačovat dnes, že je to Evropská centrální banka, kdo Řeky svírá, je pokrytecké. Řekové si totiž také svobodně zvolili své nedávné vlády, které dohody s věřiteli podepsaly. Kromě toho, v době, kdy si Řekové na svůj dnešní krajně problematický stav už zadělávali, Evropská centrální banka jakožto instituce ještě vůbec neexistovala.

Současný střet Trojky a Řecka je už jen vyvrcholením desetiletí trvajícího děje, svým způsobem vlastně tragédie, byť zpočátku zcela nerozpoznané. Tragédie, která ovšem může být příznačná pro celou řadu dalších zemí. Tragédie takové demokracie, kterou pro svůj politický prospěch zneužívají rozhazovačné vlády, velmi často hájící se levicovými slogany o solidaritě a nabízející pečené holuby. A odmítající – byť mezi řádky – onu bohužel tolik zprofanovanou odpovědnost jednotlivce. Jenže odpovědný národ sestává z odpovědných jednotlivců. A odpovědné společenství národů v důsledku tedy taktéž.

Syriza je jen další variantou na rozhazovačnou levici, byť ji k moci dostal specifický pohyb dějin. Je levicí a nenalhávejme si opak. Nenabízí fundamentální řešení problému – kterým je návrat k odpovědnosti jednotlivce –, ale jen další verzi tisíckrát obehrané písničky o pečených holubech. Je to ve své podstatě ta samá levice, která po téměř čtyřicet let rozmazlovala Řeky svými sociálními programy. A zadlužovala je.

Všichni Řekové museli v hloubi duše tušit, že žijí na úkor budoucích generací. Nikdo netušil, že to přijde tak brzy. Že to bude už generace Tsiprasova a Varufakisova, která bude muset začít splácet účty. Nyní jde prakticky už jen o to, jakým způsobem tato generace účty po sobě, svých rodičích a prarodičích splácet začne. Bude to bolet, a hodně, ať už k tomu dojde jakýmkoli způsobem.

Autor je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.

Psali jsme:

Ekonom Kohout: Víte, co strašného by se mohlo stát v Řecku? Ne, nikoliv bankrot. Něco horšího

Řecko podle bývalého šéfa Fedu opustí eurozónu

Analytik Jakub Janda: Ruská agrese na Ukrajině musí být zastavena, je třeba lépe vyzbrojit Kyjev. A vy, co tleskáte Putinovi...

Putin nás vydírá, Řecko bude jako rakovina EU a Zemanova slova s křížkem po funuse. Miroslava Němcová promlouvá

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.