Hrozí v příštích 10 letech vypuknutí opravdu velké války v Evropě nebo západní Asii, která drsně zasáhne i nás?Anketa
Historik Petr Kreuz (TOP 09), který pracuje již více než dvě desetiletí v oddělení fondů státních orgánů, Archívu hlavního města Prahy, se fenoménem čarodějnictví v historii i současnosti dlouhodobě zabývá. Na příkladu nedávné kauzy akademika Miroslav Mitlöhnera, který připomněl čarodějnické procesy v souvislosti s postiženými dětmi, se pak ukázalo, jak mnohdy takový obor může protnout i jiné oblasti. Podle Kreuze je totiž upalování postižených dětí na hranicích v historii minimálně výjímečné – i když i tím právník v textu, který vyvolal velkou vlnu vášní, argumentoval.
„Co se týče postižených jedinců: Je třeba vycházet z toho, že přinejmenším až do poloviny 18. století byla ve střední i západní Evropě extrémně velká kojenecká a dětská úmrtnost. Ta samozřejmě (s ohledem na momentální hospodářské, politické a sociální poměry) kolísala, nicméně ten, kdo někdy viděl například farní matriky z venkovských oblastí Čech z konce 17. či z první poloviny 18. století potvrdí, že z každých 10 narozených dětí poddaných či příslušníků vesnické se chudiny se dožily dospělosti dvě až tři. Více než třetina dětí zemřela krátce po porodu a část v dětském věku do 15 let,“ popsal ParlamentnímListům.cz historická fakta, která vycházejí z jeho bádání v archívech i starých matrikách, Petr Kreuz. Připomněl, že se tak v historických análech lze setkat s matkami, které porodily za život 10-12 dětí, přitom dospělosti se nedožilo žádné.
„A to musíme počítat s tím, že příslušnou vesnici nezasáhla morová epidemie. Poněvadž pokud ano, vymřela při ní třeba i polovina populace. Pokud vesnici zasáhla válka či neúrodou způsobený hladomor, samozřejmě to též úmrtností dětí razantně zamíchalo. Pokud nebudeme jen u té chudé části tehdejšího obyvatelstva, tak lze jako příklad uvést to, že i z 10 dětí krále Václava II. se dožily 17 let pouze čtyři. Přibližně polovina z dětí Karla IV. nepřežila druhý rok věku. Tím chci doložit, že těžce postižený novorozenec zpravidla neměl v minulosti šanci na přežití. A to byl jeden z důvodů, i když nikoli hlavní, proč nebylo třeba ho zabíjet,“ konstatoval Kreuz, který je držitelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění (Österreichisches Ehrenkreuz fürt Wissenschaft und Kunst).
Zabíjet děti na hranici? Opak byl spíše pravdou
Jak dodal, v té době nebyla navíc ani medicína, ani hygiena na takové úrovni, aby byla schopna zajistit přežití těžce postižených. „Samozřejmě mohlo být narození tělesně postiženého dítěte a jeho úmrtí po porodu považováno za boží trest - vyjímečně a spíše v raném novověku i za počin ďábla. Spíše raně novověká je pak také představa (pověra) o tzv. wechselbalgovi - což znamenalo podvržené dítě, kukaččí mládě, kterým ďábel ‚nahradí‘ v kolebce původní novorozené dítě. Podstrčí ‚své‘ dítě-démona. To se vyznačovalo jistými specifickými - například otesánkovskými - rysy. Tuto představu dokládají i legendy o svatém Vavřinci,“ prozradil dále ParlamentnímListům.cz Petr Kreuz. Vysvětlil tím částečně i to, proč se ho celá aféra kolem textu Mitlöhnera tak dotkla. I když poněkud jinak než veřejnost, která se k tomu v hromadné míře vyjadřovala.
Připomeňme, že původní informace, která rychle přerostla do aféry, o které nakonec informovala i německá média (např. Focus, 22. června), se týkala problematiky postižených dětí a otázky, zda by se nemělo bránit jejich existenci. Tedy pokud to jde – ještě v prenatálním stádiu (v těhotenství, pokud se vada prokáže), případně krátce po porodu. Ačkoli se to doktor práv Miroslav Mitlöhner poté, co vlna odsouzení nastoupila jako tsunami, snažil uvést na pravou míru a svá vyjádření vysvětloval, přijal i zodpovědnost a rezignoval na některé své funkce a z některých byl odvolán, v každém případě pomohl k tomu, aby se jak vědecká, tak i laická veřejnost zamyslela nad tím, do jaké míry má člověk právo zasahovat do toho, o čem rozhodnou vlivy, genetika, příroda či jen obyčejný kompilát nešťastných událostí.
Sporný text vyšel v Časopise zdravotnického práva a bioetiky, který vydává Ústav státu a práva Akademie věd ČR. Mitlöhner se v něm zaměřil na právní a etické problémy s narozením velmi těžce postižených, kteří nemají naději na zlepšení stavu. Původně poprvé však vyšla jeho práce na toto téma již v 80. letech. I to mu bylo nyní přičtěno na vrub.
Prý není ani jeden důkaz toho, že by se v Evropě někdy něco takové přihodilo
Petr Kreuz se krátce poté, co aféra začala zmítat laickým i akademickým prostředím, pídil po tom, zda skutečně někde ve starých dokumentech nenajde zmínku o tom, co by Milöhnerova slova potvrzovalo. „I přes dost intenzivní hledání se mi ale nepodařilo najít žádný relevantní doklad o tom, že by někdy někde v Evropě ve středověku (nebo v raném novověku) byl tělesně postižený novorozenec usmrcen jako zplozenec ďábla. Přitom tato konstrukce vyplývá z představy, že hony na čarodějnice a démonologie byly středověkými fenomény. V dokumentech, které uvádí Mitlöhner - např. Maiestas Carolina, na níž se odvolává a kterou jsem měl, na rozdíl od něho, v ruce, takový údaj skutečně není. Taktéž jsem však nenarazil na jedinou evropskou středověkou či raně novověkou právní normu, která by něco podobného nařizovala nebo i jen připouštěla,“ sdělil Kreuz.
Psali jsme:
Problém, kterým se tedy Mitlöhner zabývá, v podstatě nemá podle Kreuze žádné historické kořeny a vyvstal s největší pravděpodobností až s rozvojem medicíny ve 20. století. „Je to podobné jako například problematika skladování radioaktivního odpadu, která také nemá historické kořeny,“ poznamenal historik.
Podle něj je přitom zřejmé, že problém středověku byl naprosto opačný. Vysoká kojenecká a dětská úmrtnost spolu s křesťanskou věroukou, která hlásala, že život začíná již početím, vedla již během raného středověku v kanonickém právu ke striktnímu zákazu potratů a jejich kriminalizaci.
Lidstvo bylo v historii naopak velmi sužováno úmrtností dětí. Ty postižené neměly moc šancí přežít
„Na vyvolání potratu bylo od středověku hleděno jako na vraždu dítěte (infanticidium) a až do první poloviny 18. století bylo ve střední Evropě zpravidla trestáno (stejně jako vražda novorozence) brutálními tresty smrti (u nás nejčastěji zahrabáním pachatelky zaživa). Jedním ze zajímavých důsledků vysoké kojenecké úmrtnosti byl koncem 17. století v jižním Německu dokonce vznik proslulého poutního místa Ursberg poblíž Ulmu, kde byly dočasně kříšeny a křtěny mrtvě narozené děti. Místo se stalo mezinárodně proslulé a od 80. let 17. století do roku 1750 tam bylo takto pokřtěno přes 25 tisíc mrtvě narozených dětí, které tam jejich rodiče nosily ze vzdálenosti desítek i stovek kilometrů. Přestože tato praxe křtění mrtvých dětí ‚sub concicione‘ byla již od 20. let 18. století katolickou církví opakovaně zakazována, prováděly se takové křty v Ursbergu až do počátku 50. let 18. století. Nepokřtěné, krátce po porodu zemřevší děti měly podle katolické věrouky předurčeno na onom světě jediné místo: předpeklí – tedy latinsky limbus,“ upřesnil Petr Kreuz s tím, že tento pojem, bohužel, zřejmě zná pan doktor práv Mitlöhner nanejvýš ze spojení ‚být v limbu‘.
Čarodějnictví však straší dál. I v současnosti
I když je tedy možné, že postižení jedinci nebyli zdaleka tak terči upalování a restrikcí v rámci ‚čarodějnických procesů‘, jak se mnozí, včetně Miroslava Mitlöhnera, domnívají, v každém případě hony na čarodějnice a čarodějnické procesy nejsou uzavřenou etapou ani současných světových dějin. Ukazuje se totiž , že v reakci na nějakou krizi se spouštějí ve společnosti stejné nebo podobné mechanismy.
Jen v posledních letech mohou hony na čarodějnice mít vyšší skóre než celá Evropa
„V současné Evropě je to téměř vyloučeno, ale na dalších kontinentech je stále dost zemí, kde takové hony jsou nejen možné, ale ono k nim také poměrně často dochází. Předpoklady k tomu vytvoří nějaká hluboká krize, jakou prošlo před pár lety třeba Haiti po zemětřesení. Když se k tomu přidá slabá vláda, která není schopná prosadit zákon, je na problém zaděláno. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že když bude vývoj v Africe pokračovat tímto způsobem, vyžádají si zde hony na čarodějnice do roku 2015 až 2020 více obětí, než jich bylo v celých dějinách Evropy,“ uvedl před časem Petr Kreuz pro Literární noviny.
Nabízí se tedy možná obava, zda se čarodějnické procesy, které probíhaly v Evropě na konci středověku a v raném novověku, nemohou v případě nějaké hluboké krize, která by starý kontinent postihla, opakovat?
„Zdaleka ne, u nás se ale informacím nevěnuje taková pozornost jako v západních médiích. V současné době jsou pronásledovány údajné čarodějnice hlavně v Demokratické republice Kongo (dříve Zair) a masivně také v Nigérii, kde pro ně dokonce postavili speciální internační tábor, který byl - jak vyšlo před časem najevo - vybudován z evropských prostředků určených původně na rozvojovou pomoc,“ vysvětlil dále v jednom ze svých rozhovorů Kreuz.
S čísly se manipulovalo. Bádání ukazuje jiná, než byla předkládána dříve
Jak shrnul, současné západoevropské bádání dochází k závěru, že při honech na čarodějnice bylo v evropských zemích popraveno přibližně 35 000 lidí. Dvě třetiny z nich skončily na hranici nebo popravišti na území dnešního Německa. Nejvyšší podložené odhady počtu odsouzených osob, ať už byly popraveny, či nikoli, však nepřesahují prý číslo sto tisíc. „Proti tomu, co uváděli nacisté, kteří dospěli až k 13 milionům obětí, nebo i československý marxistický historik Bedřich Šindelář, který ve své syntéze Hon na čarodějnice psal ještě v 80. letech minulého století o 750 tisících obětí, je to tedy opravdu dramatický pokles,“ řekl Petr Kreuz.
Podle něj k chybě v odhadech došlo už ve druhé polovině 18. století nepodloženou extrapolací. Autor tehdy pravděpodobně prozkoumal jednu malou lokalitu, zjistil, kolik si tam vyžádaly čarodějnické procesy obětí, a výsledek extrapoloval na celé Německo a celou Evropu. Tak mu pak vyšlo devět milionů čarodějnic, což vyhovovalo osvícencům, kteří potřebovali dostat do ruky nějaký klacek k boji s předchozím církevním „tmářstvím".
I nacistům vyhovovalo, když mohli oznamovat, že na hranici zmíraly miliony. Věděli ale, že to bylo jinak
S tímto číslem pracovalo i čarodějnické bádání celé druhé poloviny 19. století a zpochybnil je až historik Joseph Hansen na přelomu 19. a 20. století, který počty obětí snížil řádově na stovky tisíc. Jenže to už nastupovalo radikální feministické hnutí s teorií ženského pohanského kultu, který údajně chtěla církev čarodějnickými procesy vymýtit. Poté na scénu vstoupil komunismus a nacismus. „Nacisté dokonce tvrdili, že si tento ‚vyhlazovací program katolické církve proti germánským ženám‘ vyžádal až 13 milionů obětí. Paradoxně právě nacisté svoji snahou tak vysoké počty prokázat přivodili po válce v náhledu na celou problematiku zvrat, když došlo k objevu takzvané Himmlerovy čarodějnické kartotéky,“ uvádí též Kreuz pro mnohé překvapivá fakta.
Z nich vyplývá, že říšský šéf SS Heinrich Himmler už v roce 1935 vytvořil tzv. SS-Hexensonderkommando, do kterého bylo jeden čas začleněno až 15 společenskovědních badatelů. Tento zvláštní útvar během více než osmi let existence propátral písemnosti z mnoha archivů jak na území Německa, které bylo tehdy mnohem větší než dnes, tak postupně i v Rakousku, Čechách a na Moravě, Polsku a v dalších okupovaných zemích. Přes veškerou snahu se ale tomuto týmu podařilo shromáždit údaje jen o zhruba 33 tisících osobách souzených v těchto zemích v čarodějnických procesech. Přesto, jak již bylo uvedeno, argumentovala tehdejší politická špička zcela jinými údaji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
