Již minule jsme hovořili o tom, že není jasné, kdo chce vlastně ze strany velmocí bojovat proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii, když Turci možná tajně doufají, že jim nepříjemní Kurdové budou bojem poškozeni. Máme po týdnu jasněji? Turci bombardovali pozice Kurdů na svém území, iráčtí Kurdové krvácí a bojují proti přesile...
Jasno nemáme a jen tak ho mít asi nebudeme, ale obecně se zdá, že turecký prezident Erdogan situaci překombinoval a teď má víc nepřátel než těch, kdo by při něm stáli. Osud Kobani, kurdského Stalingradu, je určující hned v mnoha směrech – fakt, že Turecko kvůli svým partikulárním zájmům nechalo Islámský stát, aby město kousek od svých hranic „převálcoval“, žádné dlouhodobé výhody pro Ankaru nevytváří. Ano, Kurdové mohou být na jedné straně těmito boji oslabeni, ale na druhou stranu už vědí, že i v boji proti turecké vládě mohou „odhodit rukavice“, protože dojednaný mírový proces byl z tureckého pohledu jen trik. Ankara už tak musela začít bombardovat východní kurdskou část své vlastní země, protesty proti nastolené politice se ozývají i z „erdoganovských“ islamistických řad, Američané jsou nuceni se tvářit, že jim „najednou o Kurdy nejde“, i když původně to byl hlavní cíl nové války, ale bez pozemních jednotek IS neporazí…