Orgány EU právě projednávají návrh změn několika směrnic a nařízení EU, které se týkají azylového systému. Reformní balík označovaný jako Dublin IV. obsahuje dlouhou řadu nepřijatelných ustanovení. Od rozšíření práva na pobyt na území EU prakticky na celý i mnohatisícový kmen, pokud se jeho jeden člen dostane do Evropy a požádá o azyl. Přes povinnost členských států hradit nejen azylantům, ale i žadatelům o azyl veškerou zdravotní péči a postarat se o jejich materiální zabezpečení. Až po omezení možnosti držet žadatele o azyl v detenčních centrech či po zaručení práva migrantů na státem hrazenou právní pomoc po celou dobu azylového řízení – včetně soudního přezkumu. Vysloveně skandální je však způsob, jakým má být řešeno přerozdělování migrantů v rámci EU.
Je v pořádku, že hasiči několik dní zachraňovali jezevčíka Mildu?Anketa
Podle návrhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, mají být při přetížení některého pohraničního státu imigranti přesidlováni do dalších zemí. K rozdílení má být použito zvláštního klíče zohledňujícího podíl počtu obyvatel členského státu na celkové populaci EU a podíl jeho HDP na celé ekonomice EU.
Návrh nařízení je však zmatečný a umožňuje několik výkladů. Česko s deseti miliony obyvatel představuje 1/51 evropské populace. Podle Světové banky byl náš HDP v roce 2016 asi 192 miliard USD. Na HDP celé EU, který činil 14.825 miliard USD, jsme se tedy podíleli zhruba 1/77. Pokud by se zohledňovala pouze textová normativní část návrhu nařízení, tak by podíl ČR na migrantech měl činit zhruba 15,5 %.
V krizovém roce 2015, kdy Mutti Merkel pozvala do Německa všechny syrské uprchlíky, čímž umožnila masové prolomení bran schengenského prostoru, přišlo do EU podle Eurostatu 2,7 milionu migrantů. V loňském roce jich bylo 1,5 milionu. Pro letošek ještě oficiální čísla samozřejmě ještě nejsou k dispozici. Podle odhadů letos z Afriky a z Asie doputovalo do EU kolem milionu lidí, kteří zde požádali o azyl. Pokud by příliv imigrantů dosahoval „jen“ takových rozměrů jako letos, tak by to pro ČR znamenalo – v případě schválení nařízení – nutnost přijmout každoročně 15,5 tisíce imigrantů. Což představuje průměrné české okresní město. Jako Benešov s 16,4 tisíc obyvatel. Jsou však i menší okresní města, jako Prachatice s 11,5 tisíci obyvatel či Český Krumlov s 8,7 tisíc občanů.
Návrh nařízení však v článku 35, který má zakotvovat parametry pro výpočet nových trvalých kvót na přerozdělování migrantů, obsahuje odkaz na přílohu, obsahující dalšími koeficienty deformovaný vzorec. Podle něj by na Česko vycházel příděl ve výši 17,8 % všech imigrantů, kteří požádají v Evropě o azyl. Těžko říci, která z těchto metod by v případě schválení nakonec byla použita. Je však také možné, že by na nás mohla vyjít ještě větší horda, pokud by byla schválena možnost, aby rozdělovací klíč stanovovala Agentura EU pro azyl, jejíž zřízení je v rámci reformního balíku projednáváno v rámci samostatné směrnice.
Návrh nařízení však obsahuje i zvláštní ustanovení, podle něhož mají být v nouzovém režimu imigranti přednostně umísťováni do čtyř zemí s nejnižším počtem žadatelů o azyl. Což v praxi znamená do ČR, Slovenska, Polska a Maďarska. Tedy do zemí, které imigranty odmítaly přijímat v rámci dočasného systému kvót. Za což nás a ostatní země Visegradské čtyřky Evropská komise žaluje u Evropského soudního dvora. Návrh nařízení obsahuje možnost státu odmítnout přijímání migrantů. Za každého odmítnutého migranta však musí do společné pokladny EU zaplatit částku 250.000 eur.
Při odmítnutí plné kvóty 15,5 tisíce migrantů by pokuta pro ČR činila 3,8 miliardy eur. Při kurzu 25 Kč/Eur by tedy ČR musela do rozpočtu EU zaplatit 96,8 miliardy korun ročně. Pro srovnání – v loňském roce obdržela Česká republika z rozpočtu EU dotace ve výši celkem 123,8 mld. Kč. Na povinných odvodech jsme ze státního rozpočtu do evropského rozpočtu zaplatili 44,2 mld. Kč. V roce 2016 byla tedy ČR čistým příjemcem se saldem 79,6 miliardy korun. Pokud by návrh nařízení byl schválen, tak by se situace zcela otočila. Buď bychom museli přijímat imigranty, kterým bychom se na náklady státu museli postarat o bydlení, zdravotní péči, vzdělávání a v neposlední řadě i o právníky na vyřizování azylového řízení – na což v rozpočtu rozhodně nemáme peníze. Nebo bychom museli zaplatit do bruselského rozpočtu o 17 miliard korun více, než bychom z něj mohli dostat. Což je pro nás, stejně jako pro Maďary, Poláky a Slováky, naprosto nepřijatelné.
Schválení nařízení by – nejen pro ČR, ale i pro ostatní státy Visegradské čtyřky – bylo naprosto smrtící. Za těchto okolností by nově jmenovaný předseda vlády Andrej Babiš (ANO) měl na summitu šéfů států a vlád EU, který se sejde v polovině prosince, striktně trvat na tom, že reforma azylového práva musí být schvalována jednomyslně. Jak to ostatně bylo slíbeno na neformálním zasedání Rady EU v říjnu předsedou Rady Donaldem Tuskem. Návrh by v podobě, v jaké byl předložen Evropskou komisí, měl být ze strany české vlády jednoznačně vetován. Vzhledem k závažnosti tohoto problému je docela s podivem, že návrh reformy evropského azylového práva ještě nebyl projednán plénem Sněmovny. V tomto případě je situace zralá na to, aby bylo k vyjádření postoje ČR svoláno i mimořádné jednání pléna Sněmovny, která má podle článku 10b Ústavy pravomoc zavázat vládu k odmítnutí návrhu.
V této věci není možné udělat smysluplný kompromis. Rozhodně ne v podobě, jak si jej představuje v demisi úřadující ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD), který se o víkendu nechal slyšet, že problém by se dal vyřešit tak, že by ČR nějaké imigranty přijala v takovém počtu, aby si zachovala čistý příjem z evropských dotací. Návrh nařízení je totiž konstruován tak, že není možné si zachovat výdělečnost. Text předložený Evropskou komisí rozšiřuje okruh osob, které jsou považovány za rodinné příslušníky mající právo na scelování rodin, i na strýce, tety, bratrance a sestřenice. V afrických a arabských poměrech to tedy znamená na celý kmen, čítající v tamních poměrech i tisíce lidí. V praxi by to tedy znamenalo, že pokud by k nám byl přidělen byť jediný Nigerijec, tak by za ním mohlo přijít i několik tisíc jeho příbuzných. Až do doby pravomocného zamítnutí žádosti o azyl prvního Nigerijce by sem všichni mohli přijíždět a žádat rovněž. Průměrná délka azylového řízení – včetně soudního přezkumu ve všech instancích aktuálně – činí 8 let. Po celých těch 8 let by se náš stát musel starat o všechny příbuzné prvního azylanta, který by k nám byl přidělen. Už jenom zdravotní péče, kterou by jim byl stát povinen podle nařízení platit, by představovala neúměrnou zátěž pro veřejné rozpočty. Zvláště když zvážíme zamoření Afriky takovými chorobami, jako je AIDS. Ostatně už sama možnost legálního příjezdu celého kmene onoho prvního azylanta, by pro české občany představovala obrovská zdravotní rizika spojená se šířením přenosných chorob. Ani ty však přitom podle návrhu nařízení nedávají státům právo imigranta nebo jeho příbuzné odmítnout vpustit do země.
Státům by byla nově ponechána jediná možnost, kdy mohou migranta odmítnout přijmout. A to je situace, kdy by imigrant představoval prokazatelné riziko pro bezpečnost státu. V těchto případech by ovšem důkazní břemeno bylo na straně státu. Naše zpravodajské služby by musely být schopny u každého přiděleného imigranta prokázat, že je členem al-Káidy nebo jiné teroristé organizace. Ovšem s tím, že dotyčný má právo na soudní přezkum. Což prakticky vylučuje možnost použití informací získaných špionážní metodou. V praxi by se tedy veškeré „bezpečnostní pojistky“, které má návrh obsahovat, staly zcela nepoužitelnými.
Čím takový přístup končí, jsme mohli minulý týden vidět na příkladu švédského města Malmö, kde policie přiznala, že není schopna zvládat bezpečnostní situaci ve městě a požádala vládu o nasazení armády. Město je fakticky pod vládou ozbrojených gangů imigrantů. O teritoria mezi sebou ve městě válčí Afghánci s Iráčany a Syřany, dále s Etiopany, Somálci a Eritrejci, kteří navíc bojují mezi sebou. A korunu tomu všemu nasazují gangy ze subsaharské Afriky, které válčí se všemi ostatními a ještě k tomu mezi sebou podle kmenového principu. Ve městě se několik dní bez přestání ozývala střelba a výbuchy. Podle vyjádření městského policejního náčelníka pro ruskou televizi Tsargrad, stojí v čele imigrantský gangů často terorističtí veteráni Tálibánu či Daeše, kteří do země pronikli v rámci migrační tsunami v roce 2015. Státní elektrárenská společnost koncem týdne oznámila, že za těchto okolností stahuje z města své údržbáře, kteří se snažili udržet ve funkčním stavu rozvodnou síť, protože jejich práce v terénu představuje ohrožení života. Koncem týdne se tak ponořila do tmy větší část města, z nějž již kvůli loupežím a teroru odešla více než polovina původního obyvatelstva. Přístavní město se podle tamní policie pod vládou imigrantů stalo překladištěm drog a střediskem ilegálního obchodu se zbraněmi.
Celý návrh reformy azylového práva je od počátku nesmyslně konstruován. Místo hledání způsobu, jak lépe ochránit vnější schengenské hranice EU před miliony migrantů, hledá cesty, jimiž by desítkám milionů imigrantů umožnil snadněji se do Evropy dostat. V případě jeho schválení by šlo o vyslání signálu pro polovinu Afriky, aby se dala na pochod směrem do EU. A to vše v situaci, kdy podle Eurostatu je v EU nezaměstnanost 8,7 %. Což představuje téměř 45 milionů lidí bez práce.
Návrh je špatný jak v jednotlivých detailech, tak i jako celek. Zvláště při zvážení toho, že Komise navrhuje migranty přidělovat přednostně do čtyř zemí s nejmenším počtem azylantů, ho nelze považovat ve vztahu ke státům Visegradské čtyřky za nic jiného než za provokaci. Proč mají být migranti směřování přednostně zrovna do čtyř zemí? Proč ne do všech zemí, které jsou v přijímání žadatelů o azyl pod průměrem EU?
Podání žaloby k Evropskému soudnímu dvoru za neplnění závazků z předpisů EU o „dočasných kvótách“ na země V4, které minulý týden jménem Komise provedl její místopředseda Frank Timmermans, se na první pohled jeví jako minimálně netaktické. Pokud ovšem nemá v rukávě nějaké eso, kterým by mohl úspěšně vydírat všechny vrcholné představitele států Visegrádu. A navíc Rakouska, které ústy ministra zahraničí a nastupujícího kancléře Sebastiana Kurze (ÖVP) signalizovalo nesouhlas s Dublinem IV. Určitý smysl by dávalo pouze v kontextu s prohlášením bývalého předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze proneseného minulý týden na sjezdu ve volbách poražené německé SPD. Volební lídr strany, která se po volebním výprasku napřed rozhodla odejít do opozice, aby nyní opět uvažovala o návratu do velké koalice se CDU-CSU kancléřky Merkelové, ve svém projevu k delegátům přednesl vizi reformy EU. Ta by se podle něj měla přeměnit ve federaci nebo v superstát. Nejde přitom o novu myšlenku. Již při prvním pokusu o vypracování evropské ústavy někteří západoevropští politikové volali po tom, aby EU napřed pokročila v integraci směrem k federaci, a teprve poté aby přijímala nové členy. Proces přístupových jednání však již byl tak daleko, že nebylo možné vstup východních zemí odkládat.
Každému, kdo sleduje evropskou politiku, musí být jasné, že přeměna EU ve federální superstát je se zeměmi V4 neproveditelná. Podle Schulze by stát, který by s novou evropskou ústavou nesouhlasil, měl z EU odejít. Možná si myslí, že bez zemí V4 a po brexitu odcházející Velké Británie to možné bude. Zřejmě přitom zapomíná na to, že schválení evropské ústavy zastavila referenda ve Francii a v Holandsku. I tak však předložená reforma Dublinských dohod spolu se žalobou na státy V4 působí dojmem, že se nás Evropská komise pod taktovkou Německa snaží donutit k dobrovolnému odchodu z EU. Za situace, kdy bychom měli volit mezi přijímáním imigrantů a pokutami, by odchod z EU a přestup do EFTA nebyl špatným řešením.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
