Ale vezměme to po pořádku. Ve zmiňované kapitole totiž zdaleka nepadlo jen jméno Johna – objevila se tam i další jména, většinou hvězd mediálního světa.
„Říká-li se o novinářích a reportérech, že jsou hlídacími psy demokracie, pak v Čechách měli a mají ve vztahu ke zpravodajským službám docela snadnou roli. Za celou dobu, co jsem se pohyboval ve zpravodajské komunitě, jsem zaznamenal vskutku jen pár náběhů, které by snad mohly svědčit o jakémsi pokusu narušit ústavní pořádek. Jenomže toho si nevšimli novináři – ti bohužel od začátku velkých změn klouzali vždy jen po povrchu problému,“ napsal Jiří Růžek ve své knize, která se stala ihned po uvedení na trh bestsellerem. Tedy pokud se nezakládají na pravdě spekulace, které se záhy v souvislosti s nedostatkem knihy objevily, že dílo někdo úmyslně skoupil…
Fotogalerie: - Růžkův labyrint
Novináře nezajímalo, proč máme mít čtyři zpravodajské služby
Jak Růžek konstatoval, že si nepamatuje na to, že by nějaký novinář řešil problém vztahu vlády, zpravodajských služeb a Parlamentu proto, aby poukázal na případnou možnost odchýlit se od ústavního pořádku. Příčina možná byla v tom, že tyto nanejvýš důležité otázky si nekladli politici ve vládě, ani v Parlamentu a tudíž k nim média nenašla cestu. „Nikdo z médií se neptal ani na to, jaké jsou důvody toho, aby Česká republika měla hned čtyři zpravodajské služby. Nicméně, co novináře přece jen zajímalo, byl mocenský boj o vnitro i tajné služby, který se překlopil do osobních vztahů, později do soupeření politických stran a usilování o vliv na tyto tajné služby,“ popsal dále Růžek.
Podle něj byl důvod v tom, že si nikdo z novinářů nechtěl dát práci, aby nastudoval systematiku zpravodajské činnosti. Aby zkrátka věděli, co je dobře a mohli reagovat, stejně tak jako i na to, co by zjistili, že je špatně.
„Uvědomuji si, že žádám po novinářích, aby studovali zákony a právní předpisy, normy, směrnice a organigramy, aby mohli pochopit, jak fungují v tomto zvláštním prostředí pracovní vztahy. Jelikož to ale nepoznali, zůstávali dále slepí a hluší a jejich vyprávění se míjela s podstatou problémů, které byly příčinou chyb či selhání ve zpravodajských službách,“ upozornil Jiří Růžek.
V obecné rovině má přitom vztah zpravodajské služby a médií dvě úrovně. Buď se zpravodajská služba s novináři vůbec nebaví, s odvoláním na to, že je přeci „tajná“ a v takovém případě za ni hovoří mluvčí vlády, nebo má svého mluvčího a tiskový odbor, které lze oslovit a požádat o vyjádření. Zpravodajská služba totiž žije z peněz daňových poplatníků a tudíž ti mají právo, aby se v médiích o její službě dozvídali informace.
Psali jsme:
Zpravodajci měli obavy, co média napíší
Jak dodal, získal zkušenost, že by bylo naivní se domnívat, že lze média ovládat nebo manipulovat. „Média jsou tygr, na kterém lze jezdit, ale když se rozhodne vás sežrat, tak to udělá. Na to ostatně dojela i řada politiků, která se domnívala, jak jim novináři budou zobat z ruky.“
Psali jsme:
Respekt jako Věstník ministerstva vnitra
V knize byl poté Jiří Růžek i konkrétnější. Například připomněl, jak v roce 1990 vznikl týdeník Respekt, jehož zakládajícím členem byl podle jeho tušení zřejmě i Jan Ruml. “Tomuhle periodiku se pak v bezpečnostní komunitě přezdívalo Věstník ministerstva vnitra, neboť měl zpravodajskou exkluzivitu vůči všemu, co se týkalo tohoto rezortu. Bezpečnostní problematikou se začal zabývat Jaroslav Spurný a všechny jeho články z tohoto období se nesou na stejné vlně: Estébáci, agenti, máničky a underground. Někdy jsem míval pocit, že Respekt plní roli polnice, která břeskně vyhlašuje, co se očekává a co se bude dít,“ přiznal Růžek.
Zavzpomínal i na Lidové noviny a působení Jana Šubrta, který je nyní již řadu let mluvčím BIS. Než se k němu propracoval, tématicky se psaní o zpravodajských službách věnoval.
Slonková si vytvořila brzy velmi osobní vztahy s reprezentanty vnitra a BIS
„Mladá, štíhlá a pohledná Sabina Slonková, redaktorka Mladé fronty Dnes si také záhy vytvořila velmi osobní vztahy k některým reprezentantům ministerstva vnitra a BIS. Díky tomu bylo její zpravodajství o krok napřed ve srovnání s konkurencí. Některé články dokonce rozjížděly kauzy, jimž se potom věnovala všechna ostatní média. Politicky či osobně motivované úniky informací z policie a zpravodajských služeb byly vítaným materiálem, z něhož šlo ušít dramatické titulky,“ naznačil možná i jaksi mezi řádky Růžek to, na jaké bázi vznikaly takzvané velké kauzy. A s nimi též hvězdy mediálního světa.
Zmínil samozřejmě však i jména, za kterými stál velký kus prokazatelné práce a snahy přijít věcem na kloub.
Nezkrotní žurnalisté John, Klíma a Kroupa
„Například v televizi NOVA však působili vedle novináře Tomáše Smrčka i divocí a nezkrotní investigativní žurnalisté Radek John, Josef Klíma a Janek Kroupa. I když se s Pepíčkem Klímou znám od školních škamen a náš vztah byl vždy kamarádský, přestalo se mi líbit, když jsem zjistil, že si páni novináři své příběhy upravují podle vlastní představy, aniž by se příliš ohlíželi na fakta, která by mohla svědčit i o něčem jiném,“ posteskl si na adresu některých médií a jejich tváří Jiří Růžek.
K dobru pak přidal historku se vzpomínkou na Radka Johna. Jak přiznal, právě ta přispěla k tomu, aby získal jiný pohled na jeho další politické podnikání, jehož jsme byli v minulosti pak svědkem. Pravdou je, že právě to bylo důvodem, co okamžitě Johna vedlo k protiofenzívě. Nicméně po pořádku.
„Nedlouho po mém nástupu do BIS mě Radek John volal do kanceláře. Vcelku agresivně na mě nastoupil a řekl: ‚Pane řediteli, jakým právem evidujete moji ženu jako tajného spolupracovníka StB? Žádám vás, abyste ji okamžitě vyňal z evidence, jinak vás budu veřejně skandalizovat‘. Byl jsem překvapen formou i obsahem sdělení, nicméně ve vší zdvořilosti jsem mu odpověděl: ‚Pane Johne, já nenesu vůbec žádnou zodpovědnost za to, že se paní ocitla v evidenci StB. Zcela jistě nemohu učinit nic pro to, aby z ní byla vyjmuta, neboť registry svazků i svazková agenda jsou ve správě ministerstva vnitra. Cítí-li se však vaše paní poškozena ve svých právech činností StB, ať se obrátí na soud. Budete-li mě skandalizovat, je mi upřímně jedno..“ popsal střet s Johnem při výkonu své práce a funkce Růžek.
Nutno zde dodat, že Radek John den po křtu – tedy ve čtvrtek tento týden – se proti těmto výrokům razantně ohradil. A tak ve vzduchu visí (zřejmě první) žaloba.
A jak se Radek John bránil?
V tiskové zprávě, kterou rozeslal médiím, uvedl expředseda Věcí veřejných a zároveň též exministr vnitra Nečasovy vlády následující:
Bývalý šéf BIS Jiří Růžek ve svých pamětech utrpěl ztrátu paměti, akorát nevím, zda úmyslně či nikoli. Je třeba uvést na pravou míru několik informací, které vypustil autor knihy v kapitole Média a zpravodajské služby-
Nikdy v životě jsem ho nežádal, aby vyjmul Zlatu Adamovskou z evidence STB, jelikož v této evidenci nikdy nebyla. Znovu opakuji, že Zlatu Adamovskou STB nikdy neevidovala jako spolupracující osobu. A to v žádné kategorii. Zlata Adamovská má od začátku devadesátých let negativní lustrační osvědčení, protože její jméno v evidenci STB nikdy nefigurovalo.
V roce 1999, dávno poté, co bylo vyjasněno, že Zlata Adamovská s STB nikdy nespolupracovala se stalo něco zcela jiného než napsal ve své knize V labyrintu zpravodajských služeb pan Růžek. V tom roce totiž jakýsi novinář napsal v Cibulkových Necenzurovaných novinách, že prý byla Zlata agentkou STB prý podle informace bývalé agentky BIS. Protože šlo o naprostý nesmysl, Zlata Adamovská ani já jsme rozhodně nehodlali tuto pomluvu nechat bez odezvy. Chtěli jsme lež otištěnou v Necenzurovaných novinách beze zbytku vyvrátit. Bývalá agentka BIS, která údajně měla tuto informaci novináři poskytnout, potvrdila, že nikdy nic takového neřekla. Aby nezůstal ani stín pochybností obrátili jsme se také na BIS se žádostí, aby potvrdila, že nemá žádný poznatek o tom, že by snad Zlata Adamovská měla s STB cokoliv společného.
Neřešili jsme to ovšem po telefonu, jak nepravdivě uvádí pan Růžek. Šéf BIS mě i Zlatu přijal v hlavním sídle služby, což lze snadno dohledat v záznamech o návštěvách v centrále BIS. U kafíčka nám pak pan šéf BIS vysvětlil, že jím vedená kontrarozvědka nemá, ani nemůže mít žádný poznatek o tom, že by Zlata Adamovská byla v jakémkoliv kontaktu s STB, už jen proto, že se problematikou STB nikdy nezabývala a nezabývá. Žádali jsem tedy, aby BIS veřejně oznámila tuto skutečnost, která by definitivně vyvrátila i poslední stín pochybností. K našemu údivu nám pan šéf BIS řekl, že tajná služba se bohužel veřejně nevyjadřuje a nebude vyjadřovat k jakýmkoliv záležitostem týkajícím se občanů ČR. Opravdu nás to udivilo. Jistě jsem pak na schůzce řekl, že považuji za skandální, že tajná služba placená z našich daní se nezabývá záležitostmi občanů ČR, dokonce ani v případě, kdy je její bývalý pracovník označen za zdroj pomluv. A že není schopna dokonce veřejně publikovat ani tak prostý fakt, jako že nemá žádný poznatek o konkrétním občanovi ČR. A jistě jsem řekl, že budu všude veřejně šířit, že BIS placená z daní bezúhonných občanů, polykající přes miliardu korun ročně selhává v ochraně bezúhonnosti těch občanů ČR, kteří ji ze svých daní financují a kteří se ničeho neetického nebo protizákonného nedopustili. Což jsem od té doby dělal, dělám a budu dělat.
A jestli mě od té doby nemá pan Růžek rád, nedává mu to žádné oprávnění lhát o naší společné schůzce, kterou dokonce zázračně proměnil v telefonát. Závěrem chci panu Růžkovi pogratulovat k tomu, že místo, aby nám pomohl v roce 1999 nehoráznou pomluvu vyvrátit, stvořil o 15 let později pomluvu ještě nehoráznější a absurdnější, proto jsem se obrátil na svého právníka, aby zformuloval žalobu pro pomluvu.
Zdá se tedy, že dílo Jiřího Růžka ještě může přinést nejeden dozvuk v soudních síních.
autor: Alena Hechtová
