„To, jak novináři napříč médii a žánry referují o tragédii, která se odehrála ve Žďáru nad Sázavou, je dalším důkazem toho, jaký v českých redakcích bují diletantismus, prolínající se s ignorancí a senzacechtivostí. Je to jedno z největších selhání našich žurnalistů, a o to hůře, že se týká tragického osudu nevinného člověka,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský. A dokládá to dlouholetou zkušeností a znalostí prostředí psychiatrických zařízení.

Doslova říká: „Mám v psychiatrii řadu přátel, dokonce už za totality jsem s tím prostředím přišel do styku, psal jsem odtamtud reportáže inkognito, které pak vyšly po převratu. Viděl jsem stovky osudů nemocných a nešťastných lidí, nikomu nepřeji tu zkušenost, ale každému bych přál tu míru poznání, kterou mi to přineslo. Proto se otřásám hrůzou, když vidím, jak novinářské hyeny přetřásají žďárskou tragédii, jako kdyby šlo o banální autonehodu. Vždyť přece ta vražedkyně, jakkoli je její čin hrůzný, je také sama oběť. Je to nemocná bytost, těžce a nevyléčitelně nemocná. Není jí jiné pomoci, než sedace a občasná izolace. Posuzovat její čin standardní metodikou viny a trestu je pomýlené. Stejně jako srovnávat její čin s vraždami spáchanými v nedávné minulosti např. na amerických středních školách. Tam byli pachateli sociálně neadaptovaní, možná trochu vyšinutí, ale v zásadě zdraví lidé. Toto je něco jiného. Nicméně pro českého novináře je to prostě vražda ve škole - nezamyslí se nad souvislostmi,“ dráždí Žantovského.