„Pokud by došlo ke zničení Islámského státu, tak džihád vystrčí růžky jinde na světě, jak jsme toho už byli v nedávné historii svědky. Islám je prostě válečná ideologie. Afghánistán, Irák a inkubátor toho všeho, tedy Írán, Saúdská Arábie a další, kteří to podporují. Ať už materiálně, či ideologicky. Jsou jako cholera a mor za středověku. Když byl potlačen v jedné oblasti, vyskytl se v jiné. Anebo jako rakovina, což pokládám za nejpřiléhavější přirovnání,“ vysvětluje krajan z Austrálie George Švehla. Bydlí v Modrých horách, což je jedna z hlavních turistických destinací ležící zhruba sto kilometrů západně od velkoměsta Sydney. K islámu a migrační krizi má spousty ostrých poznámek.
Jako návštěvníci z Marsu
Dnešní důchodce prodělal nedávno operaci ruky, a tak, jak sám napsal, se opět učí „datlovat“ na klávesnici. ParlamentnímListům.cz mimo jiné ohledně muslimů napsal: „Vidím jediné řešení, které je nastíněno v závěru mého článku ‚Azylanté‘. A nejen v Evropě, ale v celém světě, na každém kontinentu. Oni i ti ‚umírnění‘ jsou všude pátou kolonou. Poznal jsem jich dost, když jsem ještě pracoval, a mohu říct, že jejich mysl, chování, světonázor a morální hodnoty se od našich natolik liší, že jsou jako návštěvníci z Marsu. Jsou s naší kulturou naprosto nekompatibilní a nemínící se asimilovat v hostitelské zemi ani ve čtvrté generaci. Jsou přesvědčeni o své nadřazenosti. Jejich ideologie nerozumí ničemu jinému než násilí a s ohledem na toto násilí je nutno s nimi jednat. Jakýkoliv ústupek anebo vstřícnost berou jako slabost džaurů.“
ParlamentnímListům.cz poslal i zmíněný článek Azylanté. V něm nejdříve popisuje, jak vypadala jeho emigrace v roce 1968 přes Rakousko do Austrálie. Jak se museli s manželkou otáčet, aby si vydělali na živobytí, a přitom se po večerech ještě učili anglicky. „Věřím, že naší prací a odvedenými daněmi v letech 1968 až 2006 jsme plně splatili nejen letenku, ale i naši výuku angličtiny a přispěli k rozkvětu našeho adoptovaného a krásného domova. Splynuli jsme se zdejší společností a asimilovali se, jak to jen šlo. Australané k nám byli vstřícní a přátelští a máme mezi nimi mnoho dobrých přátel. To na rozdíl od dnešních, ve velké míře ekonomických, imigrantů, kteří preferují žít v etnických ghettech na účet hostitelské země,“ vysvětlil s tím, že je proto nedávný návrh současné australské federální vlády zakázat nelegálně a bez dokladů přibyvším jedincům vstup na australskou půdu po celý zbytek života na místě.
Který protikandidát by byl pro Miloše Zemana ve 2. kole nejobtížnější?Anketa
Ďábelské náboženství
V článku se nakonec rozepisuje i o islámu a muslimských migrantech: „Jsou ze zemí s inkompatibilní kulturou, pokud se to, co sebou přivezou, kulturou vůbec nazvat dá. Válečná ideologie vzniklá v divoké poušti vyniká neobyčejnou krutostí a agresivitou. Islám naprosto pohrdá lidským životem, demokracií, právy žen a příslušníky jiných vyznání. Taková ideologie se náboženstvím při nejlepší vůli nazvat nedá, jedině snad ďábelským. Se svojí doktrínou podřezávání lidí, kamenování žen nařčených z nevěry anebo usekávání rukou těm, co něco ukradli, nemá s náboženstvím nic společného. Ve světě není jediné náboženství, které by se islámu, co do krutosti, pomstychtivosti, agresivity, nesnášenlivosti a nesmiřitelnosti, alespoň přiblížilo.“
V Austrálii dosud muslimští radikálové neútočili. Několik pokusů nicméně bylo tamní kontrarozvědkou a policií před jejich uskutečněním zneškodněno.
Umělý slepenec EU
Evropská unie je podle něj umělý slepenec vytvořený politiky a byrokraty bez uvážení kulturních, jazykových a etnických rozdílů národů v této unii. „Tyto národy spolu po staletí o svá území bojovaly. Naposledy ve druhé světové válce. Nelze tedy přirovnat EU k USA anebo Austrálii, kde jsou mimo domorodců všichni imigranti, tedy přistěhovalci. Zrovna tak jde i o psychologický make-up. Takový Skandinávec ze Švédska se chová a myslí jinak než Řek anebo Ital z jihu,“ dodal.
A uvádí vlastní zkušenost: „Ve druhé polovině sedmdesátých let jsem dělal ve velké konstrukční kanceláři, kde, tehdy ještě za rýsovacími prkny, kreslilo a počítalo sto čtyřicet strojařů. Jedny Vánoce jsme se rozhodli napsat každý ve své řeči a abecedě ‚Veselé Vánoce a šťastný Nový rok‘. Nakonec to bylo napsáno v šestapadesáti jazycích a asi osmi různými písmy. Evropa byla zastoupena celá, včetně utečenců z Ruska, Ukrajiny, Pobaltí a podobně. Češi jsme tam byli tři a Slovák jeden. A právě tam bylo jasně patrné, jak jsou i Evropané rozdílní. Jak k problémům a diskusím přistupovali třeba Francouzi a Angličané či Italové a Dánové. Ono se stačí podívat na rozdíly v jedné zemi. Takový Welšan Angličana moc v lásce nemá a u vás doma jedinec z okolí Ostravy má jistě jiný psychologický make-up než ten od Domažlic. Takže mám dojem, že EU v přítomné podobě moc dlouho nevydrží. Bude se muset transformovat třeba jen do hospodářské spolupráce a obrany a jinak ponechat jednotlivým státům jejich autonomii. V opačném případě se asi rozpadne.“
Doma v Austrálii
A jak se to u „protinožců“ od doby, kdy tam Švehla začal zapouštět kořeny, změnilo? „Porovnávat Austrálii z konce let šedesátých s rokem 2016 je obtížné. Myslím, že tehdy byl zdejší život klidnější a pohodlnější, i když zde dosud dožíval duch anglického kolonialismu. Přes různá omezení a nařízení vše bezchybně a většinou s úsměvem fungovalo podle vzoru staré dobré Anglie, která už také neexistuje. Hodně věcí z denního života mně tehdy připomínalo život v Československu v době mezi světovými válkami, jak nám to líčili naši rodiče. Lidé žili daleko skromněji, matky dětí byly v domácnosti a vytvářely domov,“ zavzpomínal.
„Lidem se tady pro nás, bývalé Čechoslováky, až naivně věřilo. Vše se dalo udělat na ‚ksicht‘. Žádná identifikační karta neexistovala. Když jsem přišel do banky a otevřel si účet jako Josef Vonásek, tak jsem byl Josef Vonásek. Ovšem v jiné bance jsem mohl být někdo úplně jiný. Toho mimo kriminálních živlů nikdo nezneužíval, dokud se zde neobjevili někteří vyčůraní přivandrovalci z Československa a později i z jiných zemí. Nynější život je uspěchanější, díky migrantům ze všech končin světa kosmopolitnější. Ve velkých městech jsou restaurace z celého světa, a tak pro labužníky nirvána. Ovšem na vše dohlíží ‚velký bratr‘, řidičáky jsou dnes opatřeny fotkou, slouží jako identifikační karta a na ‚ksicht‘ se už nic nedělá. Ekonomicky je společnost nesporně bohatší, ale kvalita života se zhoršila, i když stále zdejší města patří mezi první na světě i v této kategorii,“ pokračoval ve vzpomínkách.
Správa státu co nejmenší
Zažil hned několik režimů, takže může hodnotit: „Zažil jsem válku, po ní pár let obnovy a potom dvacet let socialismu. V roce 1968 jsme měli poprvé možnost podívat se do států, kde vládl prohnilý kapitalismus. Do Rakouska a Itálie. Když jsme poznali ten propastný rozdíl, jak společnost fungovala tam a u nás, tak po ‚bratrské pomoci‘ nebylo co řešit. Od té doby žijeme v demokracii, ale není to procházka růžovým sadem. Ano, máte svobodu a četná práva, ale i zavazující občanské povinnosti a jistou politickou angažovanost, zvláště v době voleb, které zde jsou mimo jiné povinné. To proto, že při svém ležérním přístupu k životu by průměrný Australan o volbách ani nevěděl. Zatím je stávající demokracie tím nejmenším zlem. To proto, že ti, co vládnou, jsou si na celém světě podobní a na voličích anebo společnosti jim záleží jen v době voleb. Potom se starají sami o sebe. Nejsem jasnovidec, a tak nevím, co bude zítra, neřku-li zda vznikne nějaký jiný politický systém. Můj osobní názor je, že vláda a správa státu by měla být co nejmenší a jedinec by měl být zodpovědný sám za sebe. To ovšem moc neladí s evropskými socialistickými názory. Ale přerozdělování vytvořených hodnot vždy musí někoho obrat o výsledky jeho úsilí, aby mohlo jiným, byť i potřebným, dát. Zde hned vzniká otázka, kdo určuje tu potřebnost? Kdo rozhoduje, komu dát a komu ne? Obvykle to jsou politici a byrokraté, kteří v prvé řadě nezapomínají na svoje kapsy. Když jsme v roce 1968 dorazili mezi klokany, tak zdejší sociální zajištění bylo opravdu jen základní. Podpora v nezaměstnanosti taková, že každý postižený si rychle hledal práci. Být bez práce a vyžadovat podporu bylo pro průměrného Australana pod jeho úroveň a hrdost. Když se stalo a o práci z nějakého důvodu přišel, tak žil ze svých úspor anebo si i půjčil na skromné živobytí od kamarádů, příbuzných či z banky; a jakmile získal novou práci, půjčku splatil. Na státní podporu ani nepomyslel. V tehdejší společnosti totiž nesla stigma, buď nemakačenka anebo skutečného budižkničemu.“
Změna stávajících pořádků je podle něj na místě, ale ne k větší rovnosti. „To je blábol a pozůstatek učení marxismu-leninismu. Nivelizace příjmů a možností ve společnosti tuto společnost ničí. Není zde nic, co by jednotlivce inspirovalo k většímu nasazení. Co by to bylo za společnost, kdyby ten, co nic nedělá a válí si šunky, dostával stejnou odměnu jako ten, co je kreativní a maká jako fretka? To by pak musela lidská společnost vypadat jako společenství kolektivního hmyzu... jako včely nebo mravenci. Člověk je však každý jiný a každý vyniká v něčem jiném. Společnost, která je schopna zajistit každému jedinci plné rozvinutí jeho unikátní schopnosti, pokládám za tu nejlepší. Takže doufám, že změna stávajících pořádků nepovede k větší rovnosti ve společnosti, protože by to vedlo k její stagnaci a smrti,“ doplnil.
Mořští krokodýlové versus politici
Krajan George, tedy Jiří, Švehla kdysi po telefonu informoval o situaci v Austrálii v českém vysílání BBC. V letech 1996 až 1998 psal do Neviditelného psa komentáře o australské politice, hospodářství a společnosti. „Po nelibých reakcích posluchačů a čtenářů jsem se toho s radostí vzdal,“ sdělil ParlamentnímListům.cz. Od roku 2000 občas přispívá do přílohy Neviditelného psa zvané Zvířetník. Píše tam o dost exotické australské přírodě, hlavně o zvířatech.
Nicméně domněnku, že se před – v severní Austrálii obávaným – krokodýlem mořským musí při útěku, jako je tomu při setkání s mazaným politikem, kličkovat, vyvrátil: „Potkal jsem se zde s pěknou řádkou mořských krokodýlů (crocodylus porosus), a před žádným jsem kličkovat nemusel. Pokud jsou na souši a nažraní, jde o dosti letargické ještěrky. O politicích to říct nemohu. Ti, i když nažraní, jsou řadovému občanu krajně nebezpeční, a to všude na světě.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
