Jaké jméno doputuje do Senátu coby nominace na volné místo ústavního soudce? Podle dosavadních zpráv v médiích je na Hradě ve hře několik jmen, z nichž nakonec prezident Pavel vybere „náhradníka“ za soudce Roberta Fremra, který po tlaku kvůli své minulosti nakonec sám vzdal být ústavním soudcem jmenován i přes schválení Senátem.
Mezi zvažovanými adepty má být také advokát Pavel Uhl z rodiny disidentů a chartistů Petra Uhla a Anny Šabatové. Právě bývalá ombudsmanka Šabatová podle svých slov z důvodu zvažování svého syna odstoupila z poradního panelu prezidenta Petra Pavla. Kdo je Pavel Uhl a jaká je jeho profesní minulost? Podívali jsme se blíž.
V současné době působí osmačtyřicetiletý Pavel Uhl jako advokát v advokátní kanceláři Hlaváček & Krampera, kterou před lety založil dnes již bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (dříve po něm nesla jméno, pozn. red.). Uhl tam začínal už jako koncipient. Kancelář dlouhodobě spolupracuje s neziskovou organizací Člověk v tísni. Kromě toho se Pavel Uhl angažuje i v další neziskovce, Transparency International, kde působí v roli člena správní rady.
Možná si vzpomenete na případ tzv. kliniky na pražském Žižkově. Šlo o opuštěnou budovu bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici, do které se nastěhovala skupina squatterů a aktivistů. Ti i po výzvách majitele budovy a policie dlouho odmítali zchátralý objekt opustit a z výzev, že neoprávněně obsadili cizí majetek, si nic nedělali. Pavel Uhl tento kolektiv squatterů zastupoval a mediálně hájil. Tehdy se jednalo o politicky vyhrocený spor mezi těmi, kdo obhajovali právo soukromého vlastníka nakládat se svým majetkem a těmi, kdo měli za to, že soukromé vlastnictví lze „demokratizovat“, tedy volně užívat bez ohledu na to, komu patří.
Odpůrcům skupiny squatterů vyčítal nedostatek svobodomyslnosti. „Myslím, že hlavním jádrem negativního vztahu vůči tomu projektu je určitá svobodomyslnost toho prostředí, která je pro některé lidi prostě nepřijatelná. Její součástí je odpor k tomu, nechat se svázat pravidly, sklon dělat věci, které považuje za správné, jiným způsobem,“ řekl Uhl v roce 2016 Českému rozhlasu.
„Skrze systém grantů a dotací stát řídí neziskový sektor, který je v podstatě závislý na veřejných rozpočtech. Teď se tady objevil někdo, kdo říká: podívejte se, já to chci dělat jinak, chci tu vytvořit autentický prvek občanské společnosti, který chce dělat věci na základě dobrovolnosti. Nebudeme brát peníze z veřejných rozpočtů, protože jsme to my, kdo se na té činnosti podílí, a budeme si ji dělat tak, jak my uznáme za vhodné. Je to alternativa k neziskovému sektoru, proti kterému samozřejmě nic nemám, ale pokud bude existovat i tento autentický model fungování nějakých občanských aktivit, tak je to jenom ku prospěchu věci. Do budoucna se klinika může ukázat jako model, který se uchytí,“ dodal Pavel Uhl.
Fotogalerie: - Za oběti komunismu
Advokát a možný prezidentův adept na soudce Ústavního soudu před lety opakovaně i nepřímo zasáhl do nejvyšší politiky. To když vypracovával ústavní žalobu na prezidenta republiky. A nikoli pouze na jednoho. Doktor Uhl byl autorem textu ústavní žaloby na prezidenta Václava Klause. Podle článku Deníku ho s žádostí o sepsání žaloby oslovil tehdejší senátor a Klausův odpůrce Jiří Dienstbier (ČSSD), který dnes působí ve stejné advokátní kanceláři jako Uhl.
Stejnou úlohu sehrál Pavel Uhl o šest let později, když se na něho v roce 2019 opět s žádostí o sepsání ústavní žaloby, tentokrát již na prezidenta Miloše Zemana, obrátil senátor Václav Láska. Zajímavé je, že mezi právními experty, kteří v září 2019 na půdě Poslanecké sněmovny ústavní žalobu na Zemana probírali, patřil i profesor Jan Kysela, který dnes pracuje jak pro Senát, tak pro prezidenta Pavla a platí za hlavního koordinátora výběru adeptů do Ústavního soudu.
Nešlo o jedinou kauzu související s bývalým prezidentem Milošem Zemanem, jíž byl advokát Pavel Uhl součástí. Patrně si vzpomenete na případ brněnského politika Stanislava Bártíka, který v listopadu 2017 na svých sociálních sítích zveřejnil tvrzení, že prezident republiky trpí rakovinou, odmítl léčbu a zbývá mu maximálně sedm měsíců života. Bylo to zhruba dva měsíce před volbami v lednu 2018. Miloš Zeman muže za jeho tvrzení zažaloval a soud vyhrál, Bártík se mu musel omluvit a zaplatit odškodné. Že se jednalo o lež bez jakéhokoli důkazu, tak potvrdili i soudci. Autora této lži u soudu nezastupoval nikdo jiný než Pavel Uhl.
Právník a ústavní expert Zdeněk Koudelka pro ParlamentníListy.cz upozorňuje, že předpoklady pro výkon funkce ústavního soudce jsou jasně dané. „Ústavní soudce musí splňovat ústavní požadavky – věk 40 let, státní občanství a deset let právní praxe. Uhl to splňuje, ústavním soudcem může být. Politická a názorová výraznost mi nevadí, je to lépe než mít všude šedé myši. Václav Klaus a zvláště Miloš Zeman mocenský význam Ústavního soudu podcenili. To dosvědčuje i to, že Miloš Zeman jmenoval opakovaně předsedou Ústavního soudu Pavla Rychetského, byť kritizoval rozhodnutí předchozího Ústavního soudu, kterým zrušil již vyhlášené poslanecké volby v roce 2009 a zrušil i ústavní zákon o těchto volbách, čímž Ústavní soud překročil své ústavní pravomoci. Miloš Zeman zprvu nechal volnou ruku Pavlu Rychetskému pro výběr ústavních soudců, který toho využil. Takže více než o Zemanem vytvořeném Ústavním soudu je lépe hovořit o soudu Pavla Rychetského. Svou chybu si Zeman uvědomil pozdě. Zeman i Klaus jsou ekonomové, primárně je zajímala centrální banka, ale více je Ústavní soud, protože on může zrušit rozhodnutí centrální banky, zatímco jeho rozhodnutí centrální banka zrušit nemůže,“ uvádí docent Koudelka.
Psali jsme:
„Pečlivě vybíral ústavní soudce Václav Havel a všechny spory u Ústavního soudu vyhrál. Prezident Petr Pavel převedl výběr soudců na úzkou skupinu, kde největší vliv má Jan Kysela. Výběr soudců odpovídá názorově politické skupině, z které vzešla současná vláda, prezident a bude i Ústavní soud. Jde o uzavření moci ve skupině, která se prohlašuje za tu správnou a své hodnoty za ty správné. Je to důsledek výhry v poslaneckých, senátních i prezidentských volbách, které byly demokratické. Jan Kysela si uvědomuje mocenský význam Ústavního soudu a nepodceňuje jej. Jeho výběr mne nepřekvapuje, ale jsem skeptický k ochraně skutečných práv lidí, pokud by došlo ke střetu s vládní mocí, kterou tato skupina považuje za svou. Obávám se, že pokud by se vláda Petra Fialy opět skrze vojenské složky snažila o cenzurní vypnutí webů či jiný zásah do demokratického systému, Ústavní soud by jí asi v cestě nestál. Nepřekvapilo by mne, kdyby se zachoval vyhýbavě a provládně jako za covidu. Ovšem ruku na srdce, kdyby v roce 1933 v Německu existoval Ústavní soud, nezastavil by nástup nacistů ani o vteřinu. Dokonce by se někteří soudci rádi přizpůsobili za pomoci řečí o duchu ústavy a jejím materiálním jádru. Najednou by zjistili, že materiální jádro německé ústavy tvoří nacistický světonázor. Demokracii v krizi mohou ochránit jen lidé, žádný soud,“ míní právník.
Obecně ale míní, že Ústavní soud není žádnou monopolní organizací ve vztahu k moci a spravedlnosti. „Věc je mediálně zajímavá, ale právně ji nepřeceňuji. Ústavní soud se příliš glorifikuje. Je to významná mocenská instituce, ale žádný monopolní palác na pravdu a spravedlnost. Dokazují to i jeho některá rozhodnutí, která prohlásil za protiprávní např. Evropský soud pro lidská práva, jenž relativně nedávno takto označil i rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Roberta Tempela odsouzeného na doživotí. Trest doživotí byl zrušen, ale až po dvaceti letech a zásahu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud byl nečinný. Rovněž zklamal při masovém porušování práv lidí v době vládního covidistického bezpráví. Ústavní soud se většinou snažil najít důvod, proč nemůže rozhodovat, a svá ojedinělá rozhodnutí, kdy například zrušil vládní omezení maloobchodu, zkalil tím, že čekal s vyhlášením nálezu, až vláda vadné rozhodnutí nahradí jiným. Takže o nějaké pojistce právního státu nešlo mluvit. Mnohem statečněji a důsledněji si počínal Nejvyšší správní soud,“ vzpomíná Koudelka.
„Pokud jde o kauzu Fremr, není to překvapení pro ty, kdo znají poválečný vývoj v Německu. V 50. letech 20. století se běžně do vysokých funkcí dostávali lidé, kteří působili i v orgánech nacistického Německa. Prostě jiní lidé v Německu nebyli a potrestáni byli jen přední funkcionáři režimu. Ovšem s během času se v 60. a 70. letech otevírala v Německu otázka, zda působení v mocenských orgánech za vlády Hitlera, byť na středních a nižších postech, je udržitelné, pokud tito lidé během času získali vysoké pozice v rámci demokratického poválečného Německa. V Německu vše vyřešil běh času a generační výměna. Tak to bude i u nás,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Koudelka.
Redakce ParlamentníchListů.cz oslovila prostřednictvím jeho domovské advokátní kanceláře i Pavla Uhla, který ovšem do doby vydání článku na zaslané dotazy nereagoval.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
Nechtík
