V obýváku, který je součástí rozlehlé místnosti, ve které je výdejním pultem oddělen od moderně zařízeného kuchyňského koutu s lednicí, hraje z rádia muzika. Před přijímačem křepčí několik různě starých či přesněji řečeno mladých lidí. Někteří jsou tmaví, zjevně romského původu. Některým může být čtrnáct či patnáct, jiní mají možná deset nebo ještě míň. Barva pleti ani věk však není nikomu na překážku.

Jeden z kamarádů - člen rodiny, která zde čítá pět členů má totiž narozeniny, a to je přece důvod k malé oslavě.  Pije se kofola, pojídají tvarohové buchty, které starší holky napekly spolu s tetou. Na první pohled pohoda. Ale zase taková selanka to není.

Děti, na které se dívám, pocházejí z rozbitých či jinak nemocných manželství. Některé mají mámy narkomanky a tátu ani neznají. Kdyby to uměly vyjádřit, možná by popsaly, jak moc jsou vděčné za azyl, ve kterém jim - na rozdíl od vlastní biologické rodiny - alespoň po materiální stránce nic nechybí. Ale protože jsou to děti, zhodnotí to jednoduše. „Je to tady pohoda  -  a pokud jedu domů, tak už se sem vždycky zase těším,“ říká oslavenec.