V obýváku, který je součástí rozlehlé místnosti, ve které je výdejním pultem oddělen od moderně zařízeného kuchyňského koutu s lednicí, hraje z rádia muzika. Před přijímačem křepčí několik různě starých či přesněji řečeno mladých lidí. Někteří jsou tmaví, zjevně romského původu. Některým může být čtrnáct či patnáct, jiní mají možná deset nebo ještě míň. Barva pleti ani věk však není nikomu na překážku.
Jeden z kamarádů - člen rodiny, která zde čítá pět členů má totiž narozeniny, a to je přece důvod k malé oslavě. Pije se kofola, pojídají tvarohové buchty, které starší holky napekly spolu s tetou. Na první pohled pohoda. Ale zase taková selanka to není.
Děti, na které se dívám, pocházejí z rozbitých či jinak nemocných manželství. Některé mají mámy narkomanky a tátu ani neznají. Kdyby to uměly vyjádřit, možná by popsaly, jak moc jsou vděčné za azyl, ve kterém jim - na rozdíl od vlastní biologické rodiny - alespoň po materiální stránce nic nechybí. Ale protože jsou to děti, zhodnotí to jednoduše. „Je to tady pohoda - a pokud jedu domů, tak už se sem vždycky zase těším,“ říká oslavenec.
Více reportáží ZDE
Ano, mnohé z těchto dětí jezdí za svými biologickými příbuznými na víkendy. Někdy se vracejí zamlklí, někdy mají i modřiny, o kterých tvrdí, že jsou od pádu na ledu a víc se o tom nechtějí bavit. O možnosti, že by měly azyl v podobě děcáku ztratit, nechtějí ani slyšet. A přece je tato pravděpodobnost podle některých a kroků ministerstva práce, pod které by měly spadnout i podle ministerstva školství, které je spravují teď, hodně pravděpodobná. Prý kvůli lepšímu zaopatření a hlavně citovému vývoji takto postižených dětí.
Mají strach o děti i o práci
Nejasné výklady, dohady polopravdy. To provází podle sociálních pracovnic, které se starají v domovech o děti z rozpadlých rodin současnou reformu ve složitém, těžko přehledném a citlivém odvětví. Tety, jak se jim běžně mezi dětmi říká, mají celkem pochopitelný strach nejen o svou práci, ale také o budoucnost svěřenců. Kvůli prvnímu důvodu chtějí zůstat raději v anonymitě. „Na to aby nás zaměstnavatel vyhodil, máme ještě čas, ale stejně to k tomu asi spěje,“ omlouvá se jedna z nich.
„Už v úvodních frázích dokumentu, který novelu zákona o výkonu ústavní péče provází (Právo na dětství) se říká, že dítě se má v rodině či pěstounské rodině účastnit na rozhodovacích procesech, které se ho bezprostředně dotýkají. Kdo něco takového vytvořil, si asi vůbec neuvědomuje, že děti do ústavní výchovy přijdou ze závadného prostředí. Profesionální pěstouni, většinou bez předchozích zkušeností se jen stěží dokáží orientovat v potřebách dítěte poznamenaného například citovou prázdnotou. Vůbec se neřeší, co s takovými dětmi bude, jestli nebudou pěstounům vyhovovat a ti je odmítnou. Kam se vrátí, když dětské domovy postupně přestanou existovat. To se budou stěhovat od pěstouna k pěstounovi?“ ptá se vychovatelka v jednom moravském dětském domově.
Na profesi pěstouna stačí kurz
Současní vychovatelé, obvykle vysokoškolsky vzdělaní, považují za výsměch své profesi návrh, podle kterého má profesionálním pěstounům k výkonu jejich „práce“ stačit 36 hodin dlouhé školení. Podle vychovatelek by se spíše zákonodárci z příslušných oborů měly zabývat takovými otázkami jako je vymanit dítě z rukojmí neprosto nezodpovědné matky, která se potomka z nejasných důvodů nechce vzdát, ovšem nestará se o něj a bere si ho jen jako hračku z dětského domova. Dítě pak má jen pramalou šanci na adopci. Dost často se tak děje například u matek - narkomanek. „Těm se obvykle podle našich zkušeností rodí velmi hodné a milé a bohužel postupem času také velmi nemocné děti. Máme s tím už vlastní zkušenosti, kdy léčení takového tvorečka přišlo za rok na statisíce a stejně nakonec skončil ve specializovaném ústavu. Kdo bude takový nadstandard platit u dětí v pěstounských rodinách? To je jen jedna z dalších otázek, na které se nikdo nesnažil najít odpověď,“ vypočítává nedostatky podle jejího názoru podivných korků vychovatelka. Podle ní jde někomu hlavně o to, jak vyvézt ze systému miliony, které tam bez ohledu na nářky na krizi pořád jsou. Zanedbatelné prý také nejsou samotné objekty dětských domovů. Obvykle jsou v dobrém stavu, a obvykle v pěkném prostředí. A není jich málo. V republice je přibližně 130 dětských domovů a dalších 30 specializovaných ústavů.
Návrh je hodně zamlžený
„V návrhu, který je víc nejasný, než konkrétní se vůbec nepomýšlí na to, kdo a za jakých podmínek se o svěřené dítě bude strat v případě jeho psychických poruch, poruch učení, nebo vad řeči a podobně. Příkladů můžeme najít mnoho. Jednoduše - skutečná pravidla pro profesionální péči nikde formulovaná nejsou“ domnívá se teta. Za účelovou lež považuje argumentaci, podle které profesionalitou omezí kriminalita či útěky. Nejasné je podle ní také to, kde ministerstvo práce přišlo na částku 46 000 korun, kolik údajně stojí měsíční náklady na jedno dítě v kojeňáku, když v dětském domově se suma u podstatně větších či již dospělých dětí pohybuje kolem 24 000 korun. Vychovatelky nezůstávají pouze u nářků. „Chceme se spolupodílet na novele, a proto jsme požádali o pomoc poslance Michala Babáka (VV), který je příznivcem našeho domova a už delší dobu nás navštěvuje,“ popisuje jeden z kroků možné naděje vychovatelka.
„O problémech s profesionalizací ústavní péče se podrobně zabývám z osobních důvodů. Otázek bez odpovědí je zde víc než dost. Zajímám se třeba, k čemu skutečně poslouží v současnosti navrhovaných 110 milionů k rozdělení mezi obecně prospěné společnosti například Centrum pro transformaci, kterou loni založil pracovník ministerstva práce a pod které by se měly domovy dostat. Přitom tato suma by stačila na roční provoz deseti domovů. Prostřednictvím našeho výboru se rovněž pokusíme oddálit rušení kojeneckých ústavů, protože tam všechny nejasnosti začínají a dřív, než se novela zákona dostane ke druhému čtení, se o těchto problémech budeme bavit i s koaličními partnery,“ uvedl Babák.
Úředníci se brání
Kojenecké ústavy jsou dávno přežité, stejně jako systém dětských domovů. Informace o rušení dětských domovů jsou však záměrnou dezinformováním veřejnosti. Mělo by docházet postupně k jejich redukci a systémovým změnám v jejich práci tak, aby nedošlo k újmě jejich klientů, „ brání se úředníci ministerstev. Nicméně dokumenty které tyto kroky provázejí - například Národní strategie ochrany práv dětí dost jasně vymezují zmiňovanou přechodnou dobu. Pokud jsou zadávány časové terminy na různé kroky tak je obvykle nejzašším termínem jsou léta 2014,či 2015, maximálně 2016 A to jsou také data, která považují někteří pracovníci dětských domovů za možný konec instituce, která rozhodně není výmyslem posledních ani socialistických let.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Šimák
