Vítězné mocnosti rozhodly v srpnu 1945 v Postupimi také o odsunu německého obyvatelstva. „Z toho vyjmuli antifašisty, smíšená manželství. Vím, že mnohdy stačilo, když se například Čech zastal Němce, že mu za války pomohl a do odsunu nemusel. Záleželo, zda národní výbor uznal Němce za "národně spolehlivého", vysvětluje Jermář.

„Beneš počátkem války uvažoval o tom, že se některá okrajová území odstoupí po válce Německu, nacisté budou odsunuti. Tak mělo v republice zůstat jen asi milion Němců,“ objasňuje. Pak však přišel rok 1942, heydrichiáda, zejména vyhlazení Lidic. Což zapůsobilo v celém světě. „I Angličané začínají uvažovat o odsunu. Je zajímavé, že SSSR se k této myšlence přidává až později. V Postupimi rozhodly USA, Anglie a SSSR o transferu německého obyvatelstva nejen od nás, ale také z Polska, Maďarska, tuším i z Rumunska a Jugoslávie,“ konstatuje historik.

Nejvíce, asi čtyři miliony jich byly z Polska (Slezsko, Pomořansko), od nás asi 2,5 milionu, z Maďarska několik set tisíc. „Je nutné také připomenout, E. Beneš vyzýval, aby se odsun provedl humánním způsobem. K určitým excesům došlo hned po válce ještě před Postupimí,“ uvědomuje si senátor.