V roce 1989 jsem i já pracovala v tehdejší Československé televizi, takže si pamatuji, že byla poměrně fuška prosadit do vysílání jen pár dní po 17. listopadu záběry z Národní třídy. Chodila jsem jako další zaměstnanci kvůli tomu protestovat do televizních garáží...
Garáže bylo spontánní setkání zaměstnanců, kteří se sešli v prostorách uprostřed Kavčích hor, kde normálně parkovala auta a přenosové vozy. Tam kromě jiného padly první požadavky – kromě svobody slova garáže tlačily na vedení televize, aby mohla vyjet přenosová technika na Václavák, odkud by se mohl odvysílat přímý přenos ze shromáždění. Jenže garáže se rozešly, normální zaměstnanci odešli domů a v budově televize zůstali jen ti, co vysílali. A vedení žádný přímý přenos pustit ven nechtělo...
Kterého z těchto mediálně známých kandidátů do Senátu byste volili, kdyby kandidoval ve vašem obvodě (či v něm kandiduje a vy ho budete volit)?Anketa
Jak došlo k tomu, že nakonec byly odvysílány první záběry z Václavského náměstí v rámci Studia Kontakt?
Žádný jiný živě vysílaný pořad v té době nebyl na programu dne, až na zprávy. V Ústřední redakci televizních novin totiž působili pouze prověření komunisté a přes ně nebylo možné protlačit cokoliv, natož nějaké přímé vstupy z Václavského náměstí. No, a protože se přenosové vozy na Václavák opravdu dostaly, bylo Studio Kontakt najednou jedinou možností, kam je propojit.
Vzpomenete si ještě dnes, jak probíhala příprava na tento pořad?
Studio Kontakt se vysílalo tři dny v týdnu a my jsme program na toho 22. listopadu měli připravený skoro 14 dní dopředu. Nikdo ale nemohl tušit, že 17. listopadu něco „bouchne“, museli jsme si tak na poslední chvíli domluvit jiné hosty, písničky a záznamy reportáží. V ten den už od rána byly připravené zmiňované přenosové vozy na Václavském náměstí, v pohotovosti byli dokonce i redaktoři, třeba Jiří Hrabovský, měli připravené rozhovory....Viděli jsme je na monitorech, slyšeli jsme je, ale nesměli jsme od nich nic pustit do vysílání. Z vedení nám totiž přišli sdělit, že jestli to uděláme, náš pořad bude přerušen a do vysílání půjde záznam celovečeráku i s předtočeným úvodem hlasatelky.
Prý se kvůli tomu hovořilo o převzetí vysílání Státní bezpečností...
Studio Kontakt se vysílalo z RK 9 (režijní komplex – pozn. red.), což byla vlastně taková malá televize v televizi – mělo to svou režii, svůj záznam a své malinkaté studio. Nikoho dalšího jsme proto pro vysílání nepotřebovali. On to byl také docela div, že tehdejší vedení něco takového vůbec dovolilo, aby se vysílal přímý přenos odjinud než ze zpravodajství. Až později jsme se přesvědčili, že v televizi bylo několik technických uzlů, kde skutečně byly připravené náhradní pořady, kterými mohlo vedení televize a StB náš Kontakt kdykoliv přerušit. Tak jsme se snažili vysílat tak, abychom stále byli ve vysílání a přitom nelhat. Proto jsme rozhodně nemohli ve studiu na plné koule říkat nějaké své názory. Navíc celá televize byla hlídaná, na vrátnici byli vojáci, Lidové milice...
Vysílat v takovém napětí určitě nebylo jednoduché. Věděli jste, že na Václaváku má poprvé promluvit i Václav Havel?
Tak to jsme vůbec netušili. Ale slyšeli jsme z reproduktorů, že se něco chystá. Vlastně jsme byli jedinými diváky toho „přímého přenosu“ z Václavského náměstí, ale jak už jsem říkal, nesměli jsme nic pustit dál. Naším spíkrem měla být původně Marcela Augustová, ale ta, když viděla, jak se s přenosem manipuluje, tak rovnou odešla. Zůstali jsme tam sami se sporťákem Jakubem Bažantem, Líbou Kotherovou (nyní známá jako Šmuclerová, pozdější generální ředitelka Novy a vydavatelství Ringier Axel Springer - pozn. red.) a zástupcem šéfredaktora Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež Karlem Hořicem. Kontroloval nás také tehdejší ředitel televizního studia Praha Pružina a jednoznačně nám dali najevo, že jestliže budeme „zlobit“, tak místo nás do vysílání pustí pohádku. S Jakubem a Líbou jsme udělali malou poradu a dohodli se, že teď se tady tvoří dějiny, tak to přece nenecháme moderovat nějakého šéfa! Přemluvili jsme Líbu, byla pořádně nervózní, musel jsem jí slíbit, že jí budu pod stolem držet za ruku. Měli jsme asi osm, deset písniček na záznamech a ty jely za sebou asi třikrát. Pořád jsme se dohadovali, jak do vysílání dostat ten Václavák. Bylo to hodně vypjaté.
A pustil se nakonec do éteru projev Havla?
Nepustil. Oni nám sice naši reportéři z Václaváku ukazovali, dokonce psali na cedulky, že mají připravený rozhovor s tím a s tím, jenže my jsme jim nemohli říci zpětně, že nepůjdou a nemohli jsme jim ani vysvětlit proč. Karel Hořice měl dokonce připravenou kazetu s prohlášením Miloše Jakeše z pondělí a to nám pořád vnucoval pustit znovu. To jsme mu ale vymluvili. Reportérům se ovšem podařilo na Václaváku natočit anketu, kterou ustřihali už na místě v autech a odvezli to taxíkem na Kavky a zase zmizeli. Když se Hořice na to podíval, tak zbledl a přikázal, že se to musí přestříhat. Ale nikdo ho neposlechl, tak začal obcházet střižny. Jenže nikdo na tu práci najednou neměl čas... Nebyl prostě nikdo, kdo by to ustříhal. My jsme totiž ty techniky obvolávali, že za nimi Hořice běží s jakousi kazetou. On se ale nakonec naštval a kazetu jsme pustili bez jakéhokoliv zásahu. Takže se k lidem poprvé dostaly ty úplně první, nespokojené hlasy...
Údajně pak Libuše Kotherová musela v přímých vstupech tvrdit, že se ne všichni pracovníci televize s tímto stanoviskem ztotožňují...
Ono to dnes vypadá jako nějaká „srabárna“, ale v tu chvíli to byla opravdu úlitba tomu, že jsme vůbec zůstali ve vysílání, od té Líby to z mého pohledu byla obrovská statečnost, že to vůbec spíkrovala.
Existoval nějaký befel dopředu, že Havel se rozhodně nesmí do vysílání pustit?
Ne, nikdo netušil, že tam Havel bude. Představte si tu situaci – my se tam hádáme, jestli pustit písničku nebo Jakeše nebo kousíček ankety a najednou začne z balkónu Melantrichu mluvit Havel. Z toho jsme všichni ztuhli. Zvukař to pro nás ještě navíc trochu zesílil.
Takže ani z tohoto pořadu se široká veřejnost nedozvěděla, kdo to je Václav Havel, jak vypadá a jak přemýšlí?
Vůbec ne. Nezapomeňte, že ještě pěkně dlouho byla televize v rukou vládnoucí strany. Vždyť bylo pár dní po 17. listopadu!
Co se stalo dál? Prý byl přímý přenos zastaven.
Ten den byl klíčový i jinak. Na jednu stranu začalo být jasné, že to není jen další z mnoha demonstrací, ale že se už něco láme. Na druhou stranu se systém snažil zuby nehty bránit, alespoň v televizi. To bylo dobře vidět na kontrastu mezi rozhovory, které nám pořád přicházely z Václaváku, a mezi tím, co se dělo uvnitř televize. Jakmile jsme odvysílali první kontroverzní ankety, přišli na „velké Kavky“, do RK 9 lidé z Ústřední redakce televizních novin - Martin Švehla a režisér Antonín Vomáčka a převzali vysílání za nás. Do té chvíle jsme toho sice moc na obrazovce neukázali, ale vysílali jsme a drželi se. Najednou se ale začalo domlouvat, že se budou vysílat pouhé sestřihy, upravené ankety a bude se navenek tvrdit, že je to přímý přenos. To už na mě bylo moc, byl jsem vedoucí toho vydání a redaktor onoho Studia Kontakt, a tak ze mě vypadlo: „Pánové, to nemyslíte vážně, tady se tvoří dějiny a vy chcete lidem lhát?" A najednou jsem za sebou slyšel: „A ven! A zítra nechoď do práce! Jsi vyhozený z televize!“ No a od té doby už to dění znám jen z doslechu.
Pamatuji si, jak technici RK 9 tvrdili, že v režii u režiséra Antonína Vomáčky sedí vojácí, míří na něj samopalem a on je z toho celý zelený. Byly tyto informace nadnesené?
Pokud vím, tak v tom studiu ani poté, co režii převzal Antonín Vomáčka, žádní vojáci nebyli. Na Kavkách sice byli přítomni policisté v zelených uniformách a pár hodin tady byly i Lidové milice, ale já osobně jsem je uvnitř objektu neviděl zasahovat do výroby. Oni byli hlavně ve vrátnici. Je ale možné, že uvnitř Kavčích hor měli nějaké svoje zázemí, ale že by to hlídali u studií, tak to ne. (Lidové milice měly svůj štáb rozprostřen kolem hudebního studia A, tedy přímo uvnitř Kavčích hor, pozn. red.). Na druhou stranu nikdo nezasvěcený moc nevěděl, že RK 9 bylo nějaké studio. Dokonce mnohdy netušili ani běžní zaměstnanci televize, odkud se zrovna vysílalo.
Proč se vlastně lidé z vedení televize tehdy tak báli? To nepochopili, o co jde?
Pro ně jsme byli jen nějací buřiči, kteří se snažili něco rozbít. Uvědomte si, že ředitel televize byl členem Ústředního výboru KSČ! Strana si v té době televizi velmi dobře hlídala. Jestli bylo něco v televizi opravdu kontrolované, tak to byli hlavně zpravodajci televize. Každé slovo od nich bylo v roce 1989 prověřováno. Politiky vždycky zajímalo hlavně zpravodajství. To se asi nezměnilo dodnes - i dnešního politika totiž zajímá v televizi hlavně zpravodajství, strany si počítají, kolik vteřin ve vysílání jsou. Tehdy komunisté brali tu naši snahu tak, že je to útok na jejich moc a na ně. Převlékání kabátů přišlo až později. Ale zase - když to tak vezmu, tak Hořice i Pružina byli nakonec docela odvážní lidé z druhého břehu, protože vlastně byli z vedení jediní, kteří na vysílání Studia Kontakt dorazili. Tehdejší ústřední ředitel ani další velcí šéfoví se tam vůbec neukázali, zabarikádovali se radši někde v ředitelně.
Když jste ale ten večer 22. listopadu dostal z televize vyhazov, tak jste údajně šel do divadla za herci a vyprávěl jim, co se v televizi děje. Jak to probíhalo?
Když mě vyhodili, šel jsem domů a přemýšlel, jak budu pást ovce na Šumavě... Kdyby se to neotočilo, tak bych si už v televizi ani nikde v médiích ani neškrtl. Bydlel jsem u tehdejšího Divadla S. K. Neumanna, a když jsem šel okolo, došlo mi, že v té době herci místo přestavení dělali rozhovory s diváky. V divadle se svítilo, a když jsem uvaděčce řekl, že jdu z televize a vím, jak to bylo v Kontaktu, rovnou mě zavedla na jeviště. Viděl jsem tam herce Ivana Vyskočila, pana Skopečka, Molčíka... Divadlo bylo plné lidí. Tak jsem jim tam odvyprávěl, co se dělo krátce předtím v televizi a sklidil jsem za to velký aplaus. Ivan Vyskočil mne pak posadil do žigulíka a objížděli jsme až do noci další divadla. Byli jsme tak i v galerii v Lazarské, kde bylo centrum Občanského fóra. Klíčové asi bylo Divadlo Na zábradlí, kde byl Jiří Bartoška, Hana Zagorová, Marta Kubišová a další. Natáčeli to studenti FAMU, takže z toho mám i záznam. Byl to právě Jiří Bartoška, který se mne zeptal, co mají herci dělat, aby situaci v televizi pomohli. Přímo na jevišti před diváky jsme domluvili, že herci přijdou ráno do televizních garáží a přemluví pracovníky televize, aby zůstali u strojů, aby byla stávka okupační, a dalo se pohlídat, že se přenos z Václaváku opravdu odvysílá. Domluvil jsem se hlavně s Martou Vančurovou a druhý den jsem ji protáhl přes vrátnici do garáží. Ostatní herci se dostávali dovnitř potají.
Jeden z produkčních ČT mi prozradil, že Jiřího Bartošku „propašoval" do televize v kufru auta...
Jiří Bartoška měl v televizi zákaz a nesměl se tam ani ukázat (Jiří Bartoška podepsal petici Několik vět, kterou podepsala i řada známých osobností. Iniciátory a organizátory Petice byli v červnu 1989 Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra – pozn. red.). Jak se do útrob televize tehdy dostal právě on, tak to znám jen z doslechu.
Pak jsem ještě jednou trošku zasáhl do dějin. V televizi už to přebrali jiní, ale chodil jsem skoro každý večer do Divadla S. K. Neumanna. Tam jsem jim vždycky referoval, co je v televizi nového, to už ale normálně probíhaly přenosy. Po dvou dnech měl být ve zprávách odvysílán sestřih, jak to vypadalo na Národní 17. listopadu, kde měl být policista v bílé přilbě, který praští demonstrujícího před sebou. Protože jsem na té Národní také byl a protože jsem měl důvěru herců, tak jsem byl takovým garantem, že sestřih bude opravdu pravý.
Co se pak dělo na Kavčích horách následné dny?
Ještě pár dní se snažilo vedení ČST manipulovat vysíláním, zvlášť zprávami, ale vývoj už se nedal zastavit. Herci vyjížděli besedovat s lidmi na venkov a my se snažili shánět záznamy ze zásahu 17. 11., kopírovali jsme je a roznášeli mezi studenty. Tak se dostaly kazety do výloh obchodů a mezi lidi. Dokonce jsme se dostali i k materiálům, které si točila sama Státní bezpečnost z demonstrací - to byly hodiny materiálů! Schovávali jsme je do archivu. Pamatuji si, že u tehnického záznamu pracovala starší paní a ta říkala – honem to nahrát, schovat, za chvíli tady budou Rusové se samopaly, jako v osmašedesátém!
Když se konečně prolomily ledy, byl konec listopadu a spousta pořadů ze dne na den skončila. Třeba Stranické vzdělávání. Ale zbyl nám po něm drahý barevný kvalitní film. Jenže najednou nebylo moc co točit, všechno se vysílalo živě, besedy ze Semaforu apod. Tak jsme situace využili s režisérem Alanem Ledererem a 5. prosince 1989 jsme se vydali k Lennonově zdi a natočili tam půlhodinový film „Lennonova zeď", který se vysílá ještě dnes! Z něj si pamatuji větu: „Ještě se nešlo na Národní, ještě se nešlo na Vyšehrad, ale už se chodilo k Lennonově zdi.“
Ta zeď na pražské Kampě byla opravdu takový symbol doby, symbol svobody. Co z vás vytrysklo, tak se tam napsalo. Pamatuji, jak tam viselo takové drátěné srdíčko a u toho byl napsán vzkaz pro Karla Kryla: „Karle, vrať se! Už nerejeme držkou v zemi!“ Z toho jsem udělal fotku a později jsem to osobně Krylovi daroval. Poslední věty onoho pořadu o Lennonově zdi zněly: John Lennon krátce před svou smrtí říká: „Lidičky, ta sedmdesátá léta, to byla pořádná nuda. Tak to pořádně rozjedeme v těch osmdesátých, co říkáte?“ A já jsem mu na to v komentáři odpověděl: „Díky, Johne, stihli jsme to jen taktak…“
Pro Karla Kryla jsem měl ještě jedno překvapení. Shodou náhod jsme měli k dispozici kameru i dopoledne 17. listopadu a natáčeli jsme pořad Generace, což bylo o problémech učňů. Točili jsme na skoro prázdném Karlově mostě a já jsem situace využil a vyzval partu mladých lidí, aby něco zahráli na kytaru. Oni, že by zahráli, ale že je to zakázané. Mne to nevadilo, tak spustili: „Přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla." Takže jsme měli natočenou písničku od Kryla na Karlově mostě 17. listopadu dopoledne! Kryl tomu pak nechtěl vůbec věřit, dokud jsem mu to nepustil z VHS.
- ZDE najdete seznam osobností, které ParlamentníListy.cz vyzvaly ke zhodnocení posledních 25 let.
Krátce po zvolení Václava Havla prezidentem se začala měnit i tehdejší Československá televize. Jak?
Úplně první bylo, že v prosinci lidé na vedoucích pozicích položili na stoly stranické knížky, vystoupili z KSČ. Jenže nastal problém, kde vzít za ně nové lidi, kteří by televizní práci rozuměli. Proto do vedoucích míst nastoupili osmašedesátníci, kteří byli z televize vyhozeni v roce 1968 či 1969. Jenže těm lidem bylo pětašedesát a víc a hlavně neznali technologie, vlastně byli dvacet let mimo obor. Trvalo to pak nějakou dobu, než se to srovnalo. Ale to už doba letěla rychlým tempem, začalo se uvažovat o soukromých televizích. My jsme najednou měli šanci se podívat do světa. No a ti, co se do televize kdysi dostali jen díky průkazu KSČ? Většinou skončili a už jsme o nich nikdy neslyšeli. Ti, co byli profíci, tak si založili soukromé firmy a jeli dál...
Jenže dnes se prý Kavčími horami nese, že za ředitele Jana Zelenky (novinář, dlouholetý ústřední ředitel ČST, politik KSČ a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění) to bylo v televizi lepší. Mnozí televizáci si totiž stěžují na nynější pracovní podmínky a navíc se prý před lety podle nich točilo mnohem více pořadů nežli dnes. Je to pravda?
Situace tehdy a dnes se vůbec nedá srovnávat. Ještě dlouho bude existovat mnoho těch, co tvrdí, že se za „totáče" měli zkrátka líp. Jenže tací budou vzpomínat na své zlaté staré časy vždycky. Víc pořadů? To těžko. Tehdy Československá televize vysílala na dvou kanálech, dnes jich má pět. ČST byla nástrojem mocenské struktury, kdy komunisté do televize rvali obrovské peníze. Koneckonců - i budova Kavčích hor to připomíná. Je to pomník megalomanství. Do pořadů, zvlášť těch propagandistických, se prostě dávaly dnes nepředstavitelné prostředky. Půlhodinový pořad se běžně točil šest dní. Když jsme krátce po revoluci vyjeli na Západ, na festivaly, a viděli jsme, za jak málo tam točí obdobné pořady, tak to pro nás bylo nepochopitelné. Byli jsme asi dost rozmazlení, ale to se rychle změnilo. Lepší podmínky? Tehdy byla dost drsná cenzura. Pamatuji si třeba, jak jsme museli z reportáže ze stavby Dukovan vystříhat kříže, což byly dřevěné značky pro bagristu, aby už dál nejel. Jenže pro cenzora to byl kříž a ten se tehdy nesměl. Dneska už se tomu člověk pouze směje... Těsně po revoluci panovala nálada - jen počkejte, teď se vytáhnou ze šuplíků všechny zakázané nápady a rozjede se to. No, pár jich bylo, ale zas tak moc ne. Na pořadu je vždy hlavní nápad a než se najde jeden pořádný, tak to dá velkou práci.
Mnoho lidí si spojovalo s pádem totality velké sny o budoucnosti. Měl jste vy osobně také nějaká očekávání, tvůrčí sny? A co se vám z toho splnilo?
Jsem v televizi už třicet let a zjistil jsem, že když je váš sen dobrý, tak si ho stejně člověk prosadí. V tom je tak dnešní doba daleko svobodnější. Měl jsem to štěstí, že jsem byl u zrodu skvělých pořadů, třeba Kostičky pro malé děti, nebo Rozhledny s panem Munzarem, vymyslel jsem Game Page pro mládež, Stopky o bezpečnosti na silnicích s Pavlem Soukupem. Teď třeba dokončujeme krásný seriál s Václavem Cílkem o skalách. Jasně, že jsou i nesplněné sny. Třeba jsme natočili sérii o pražských věžích s Viktorem Preissem a chtělo by to pokračování – Věže republiky.
Tehdy bylo na rozhodování pár jedinců, kteří měli stranickou knížku, o výrobě se vlastně rozhodovalo na schůzích. Dnes je televizní výroba a hlavně vysílání o hodně složitější. Diváci mají možnost velkého výběru a jsou daleko náročnější. Každý si může vybrat z velké nabídky. A vymyslet takový pořad, který by si divák vybral, a přitom by mu i něco dal, to je kumšt.
V naší redakční anketě se ptáme čtenářů, jaký vývoj by si po roce 1989 přáli, pokud by o něm mohli kdysi rozhodovat. Z nabízených možností má jasnou převahu varianta, že by zemi měli vést Valtr Komárek a Alexander Dubček a měl se tu budovat socialismus s lidskou tváří připomínající rok 1968. Co si o tom myslíte?
Osobně mám na to jiný názor. Myslím si, že jak Valtr Komárek, tak i Alexander Dubček byli velcí političtí naivkové. Dubček, který měl Sovětský svaz rád a věřil mu, si dokonce snad myslel, že mu jeho „kamarádi“ pomohou a přijdou na to, že to myslí dobře. Proto pro něj další vývoj asi musel být dost velkým zklamáním. A Valtr Komárek? Když si vzpomeneme na to, jak prognózoval, kolik bude stát marka a dolar, tak to bylo úsměvné, byla to od něj nereálná ekonomická vize...
Mám na tu dobu ještě jednu vzpomínku. Někdy v lednu nebo v únoru 1990 jsme zavolali jednomu slavnému prognostikovi, nějakému panu Miloši Zemanovi, jestli by nám tu svou prognózu mohl říci do našeho pořadu. Nabídli jsme mu, že na pozadí půjdou obrázky z filmu jeho jmenovce a že bude v roli Barona Prášila, takže si může dovolit hodně uvolněnou prognózu. On to s úsměvem přijal a pak nám povídal ve studiu v kuse osm minut. Bylo to moc pěkné a my na to koukali jak blázni! Mělo to dokonce i pointu a docela se v ní strefil.
| V čele obrodného procesu v Československé televizi (ČST) krátce po 17. listopadu 1989 stály především „Garáže", což bylo hnutí odpůrců dosavadní byrokratické politiky KSČ. Do garáží přenosové techniky již od úterý 21. listopadu 1989 proudily desítky běžných zaměstnanců televize, kteří žádali po vedení ČST objektivní zpravodajství, stažení některých redaktorů z obrazovky a přímý přenos z demonstrace na Václavském náměstí. Tomu se ale vedení televize urputně bránilo, a to i přesto, že se v metru - a i jinde po Praze - začaly objevovat nápisy „Československá televize lže!“. Pod tlakem mítinků v garážích a po sérii vyjednávání ale nakonec vedení televize připustilo vysílání živých vstupů v rámci pořadu Studio Kontakt, a to již ve středu 22. listopadu. U všeho tehdy byl dnešní vedoucí dramaturg Centra dramaturgie publicistické, dokumentární a vzdělávací tvorby Milan Vacek... |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
