Eurozóna je stále v křeči, nic moc nenasvědčuje zlepšení. Co můžeme v tomto směru v příštím roce očekávat?

Křeč je možná příliš silný výraz. V minulém roce to skutečně už vypadalo, že Seveřané Řecko z mučidel nekonečné fiskální deflace osvobodí (bankrot mimo eurozónu by neměl tak drastické důsledky jako tzv. vnitřní devalvace – 26 % nezaměstnanost, zhroucené hospodářství, masová emigrace, sebevraždy) a Řecko by mělo po čtyřech letech krizi za sebou, tak jako z bankrotu kdysi vybruslila Argentina a nastartovala 7% růst. Pomalý pád na hospodářské dno a splátky (místo odpisu) starých dluhů s občasnými malými odpustky na záchranu eura je děsivá záležitost a všechny řeči eurokratů o solidaritě jsou jen pustý mýtus.

Podobně jako Řecko začalo bankrotovat Španělsko, kde se bankovní monumentální dluhy přesouvaly na stát. Ani levná biliónová půjčka ECB (1% úrok) postiženým bankám v eurozóně, z níž Španělsko čerpalo zhruba třetinu, nepomohla snížit španělské náklady na nové obligace, a tak nakonec Unie odsouhlasila speciální pomoc na konsolidaci bankovních ztrát, tak jako půjčila Řecku na levné odkoupení starých dluhopisů, jež by nezatížily rostoucí deficit státu.

Španělské hospodářství se teď hroutí stejně jako to řecké. Dluhopisné náklady na státní dluhy Itálie a Španělska srazilo především ujištění šéfa ECB, že udělá vše pro záchranu eura. To je také ta celá tragédie. Euro je ideologie. Strukturální problémy eura (odlišné hospodářské cykly) zůstávají, staré dluhy se neodpouštějí a bankrot zaplatí občané celý a nikoli částečně zahraniční kreditoři. Mašinérii společné měny ovládá Německo, které zatím pomoc nepotřebuje, přestože bude v příštím roce stagnovat a poroste jen mezi 0, 05 – 0, 0 7%. Španělský průmysl si na rozdíl od Německa půjčuje za dvojnásobek.

Mnozí euroskeptici na začátku těchto EU krizí mluvili o brzkém konci, ale zatím to tak vůbec nevypadá. Co se ještě musí stát? Čekají nás ještě násobně horší časy?