Česká republika je zasažena úmrtím čtyř svých vojáků v Afghánistánu. Politici hovoří o oběti za naše bezpečí, svobodu a demokracii a o válce s islámským terorismem. Náčelník generálního štábu vyzývá média, aby cenzurovala čtenářské reakce pod články o smutné události a poslankyně ODS Černochová aktivně vystupuje proti těm, kteří označují české vojáky za ,,žoldáky“. Co k tomu všemu říci? A jak zhodnotit průběh afghánské operace od roku 2001 dodnes, dobré kroky a chyby Západu během ní a oficiální názor, že naše účast na afghánské operaci je předsunutou obranou vlasti?

Mám za to, že reakce politiků na smrt čtyř českých vojáků jsou – a na vině není jen „okurková sezóna“ -- příznačně bezobsažné, se spoustou dnes už – neustálým omíláním vytunelovaných -- vzletných pojmů typu „svoboda“ a „demokracie“, které prý kdesi musíme šířit se zbraní v ruce, protože jinak to prostě nejde. Vámi zmíněná paní Černochová dokázala k problému nesmyslně přimíchat i aktuálně mediálně propíraný chalífát v Iráku a Sýrii, nejspíš v naději, že jí zemanovské strašení islámem přinese náležité politické body. Ve výsledku to pak ale vypadá, že bez nás a našich vojáků svět rychle zajde na úbytě. A v době, kdy není vůbec zřejmé, co že je to „český národní zájem“, tvrdí, že účast na okupaci Afghánistánu je „naším zájmem“, načež naše nynější vojáky přirovnává k českým letcům za druhé světové války… S takovými politiky už jako národ skutečné nepřátele nepotřebujeme, protože dál spolehlivě potáhnou Českou republiku ke slepé poslušnosti nějaké velmoci a spolehlivě zadusí jakýkoli potenciální projev rozumu a národního sebevědomí.