Jaký postoj máte k řecké krizi?Anketa
Byť to evropský establishment nechápe, Řekové řekli v referendu ne podmínkám, které jim nastavili jejich věřitelé, a vyslali svého premiéra Tsiprase vstříc riskantnímu vyjednávání. Vy jste odhadla, že důchodci podpoří podřízení se a mladí lidé dohodu odmítnou. V čem vás referendum překvapilo? Rozhodli se Řekové pro třeba deset let totální bídy, ze které se bez eura budou moci vyhrabat, díky své odvaze, nebo spíše díky nenávistným heslům typu „zase je tu nacistická Evropa“, „měli by nám platit reparace“, „porazili jsme nacismus tehdy, porazíme ho i teď“? Jak se díváte na takto vyhrocený diskurz? Chápete ho?
Na výsledku referenda mě příjemně překvapil výrazný rozdíl. Nejde mi teď o to, že zvítězilo NE drastickým škrtům, ale spíš mám pocit, že kdyby konečná čísla byla vyrovnanější, řeckou společnost by to jen ještě hlouběji štěpilo. Nicméně možná právě těch vysokých 61 procent, které podpořily Syrizu, umožnilo následný vývoj – vláda s opozicí se dokázala shodnout na platformě dalšího a už společného – postupu a Řekové tím „napříč politickým spektrem“ ukázali značnou dávku politické vyspělosti i chápání demokracie. Není bez zajímavosti, že se k dohodě připojily všechny parlamentní strany, ale cíleně přizváni nebyli komunisté a neonacisté ze Zlatého úsvitu.
Onen vyhrocený diskurs mě až tak nepřekvapuje. Německo je vládcem EU, a když se na něj má cílit coby na zloducha, vámi zmíněné paralely se budou v Evropě objevovat, obávám se, ještě dlouho. Přinejmenším do doby než „kavárna“ s konečnou platností přepíše dějiny druhé světové války. Ale vážně… na druhou stranu jsou Řekové už roky v Evropě vykreslovaní jako líní nemakačenkové, kteří jen pobírají milionové platy nebo penze, což je samozřejmě také lež, ale pro přesvědčování západních voličů lež očividně přijatelná. Takže ano, vyhrocený diskurs chápu. Ve čtvrtek se má definitivně rozhodnout, zda Řecko bude odepsáno z eurozóny, nebo ne. Američané by rádi, aby ne, protože za bukem číhá Putin s Čínou. Chudší země eurozóny by Řecko rády poslaly do háje.
Jak to celé podle vás dopadne? Uvědomují si Řekové, že v takovém případě by mohla zemi hrozit humanitární katastrofa a nedostatek naprosto čehokoliv? Mimochodem objevuje se teorie, že Západ chce Řecko nechat vykrvácet a „vycukat“, aby pak Řekové zvolili „hodnější“ vládu. Je to možné?
Možná už se v tom všem ztrácím, ale mám dojem, že byla „nejzazší lhůta“ řešení řecké krize odsunuta až na unijní summit, který se má sejít v neděli. Už jen to, že se „deadliny“ znovu a znovu posouvají, značí, že se Brusel, nebo spíš Berlín, bojí udělat konečné rozhodnutí. Žádné dobré totiž na obzoru není. Pokud by kancléřka Merkelová Řecku schválila další miliardy, posílí tím (nejen německou) krajní pravici a euroskeptiky, pokud naopak bude trvat na splacení dluhů a Řecko ve výsledku v eurozóně skončí, padne vina zase na ni, pro změnu ale vina za cosi, co může být počátkem konce projektu evropské integrace. V době, kdy se Evropa polarizuje například kvůli nejistému budoucímu členství Británie v EU, nejasnému přístupu k imigrační vlně nebo neshodám ohledně řešení ukrajinské krize, je to další problém, který může Merkelové s konečnou platností zlomit vaz a ohrozit až dosud vedoucí roli Německa v Unii. A k tomu je tu ještě Washington se svými „naléhavými doporučeními“, aby Unie Řeky z eurozóny nevyháněla, protože by to mohlo ohrozit „strategické zájmy USA v Evropě“ a jednotu NATO. Pro kancléřku Merkelovou přitom musí být každý takový „vzkaz“ z USA aktuálně o to nepříjemnější, že nekončí sága s americkými odposlechy; zatím poslední kapitolou je provalené špiclování německých médií a jeden z postižených, týdeník Der Spiegel, v úvodníku Merkelovou vyzývá, aby už „ukončila ďábelský pakt s USA“. Takže babo, raď. Sázky jsou vysoké a odklad rozhodnutí o těch pár dní, na neděli, jen ukazuje na míru zoufalství a bezradnosti evropských politických elit. Po měsících hrozeb a nátlaků je to už jen křeč a myšlenková a politická bída.
Oněch 61 procent z referenda je přitom důležitých i z hlediska spekulací o možné „změně režimu“, jak se u nás na Západě eufemisticky říká státním převratům, které sami iniciujeme. Přihlédneme-li k utvoření široké politické koalice, mám dojem, že přinejmenším pro nejbližší dobu žádný Majdan Řecku nehrozí. Co ale není dnes, může se zjevit za čas, samozřejmě. Vyloučit se nedá zhola nic. Tím spíš, že je jasné, že nějakou přímou demokracií v podobě referend si demokracii v Evropě přece rozvracet nenecháme!
Mimochodem, Čína se v otázce setrvání Řecka v eurozóně se Spojenými státy v zásadě shoduje, nicméně samozřejmě z jiných důvodů – vnímá Řecko jako vstupní bránu své námořní Hedvábné stezky do EU a Grexit by tyto plány Pekingu zkomplikoval. A fakt, že Rusko Řekům rovněž nenabízí žádné miliardy, které by jim usnadnily vystoupení z eurozóny, potažmo z EU nebo NATO, značí, že plány jsou jiné. V tomto ohledu budou zcela jistě velmi důležité závěry summitu BRICS, který se koná v ruské Ufě. Nám všem, ale především Řekům, napoví, v jakých mantinelech mohou manévrovat. To ale platí pro situaci, jaká je dnes, tedy ve čtvrtek ráno. Pokud se v neděli EU rozhodne, že Řecka a jeho problémů už „bylo dost“, je jasné, že nějak zareagují i Peking a Moskva. Nemá ale cenu předjímat „co by kdyby“.
Kdyby došlo na nejhorší, tedy odchod z eura... Co to udělá s Evropou? A jak se díky Řecku, Rusku a Číně může změnit situace v Evropě? Otázka je záměrně krátká, protože odpověď jistě bude obsáhlejší.
Opravdu nevím, jak odpovědět. Grexit může v Evropě vyvolat dominový efekt, protože vše, co platí pro Řecko, platí rovněž přinejmenším pro Itálii, Portugalsko, Španělsko nebo Irsko. Přitom se ale také nic katastrofického stát nemusí. Stačí přece málo, třeba jen nějak zmanipulovat letošní parlamentní volby ve Španělsku, kde mají na vítězství čáku revolucionáři z Podemosu, pro něž je řecké referendum jako králíček energizer, a zajistit, aby dostatečně přesvědčivě vyhráli dosavadní vazalští „výdajoví škrtiči“ z Lidové strany. A v zemi, která vypadá na nejžhavějšího rebelského následovníka Řecka, pak přinejmenším na oko zavládne klid unijního střihu.
V každém případě se ale k možnému dalšímu vývoji snad každou hodinu rojí stovky analýz a výsledky jsou tu takové, ondy makové. Osobně si myslím, že už jen skutečnost, že nemáme ani páru, jak by vše mohlo dopadnout, nakonec donutí unijní establishment vyhnout se situaci, aby se o důsledcích Grexitu musel přesvědčovat v reálu, na vlastní kůži a nekontrolovaně. Zkrátka mám za to, že žádný „průzkum bojem“ se konat nebude a Řecko v eurozóně zůstane. Jen je třeba najít nějaké „řešení“, s nímž by se všichni mohli tvářit, že jsou spokojení – Tsipras se po triumfu v referendu nemůže domů vrátit s nějakým „patolízalským“ paktem, Merkelová s německými bankami, které jí sedí za krkem, nemůže projevit slabost a kompromisy vůči „líným“ Řekům, Unie nemůže přiznat, že zavedení eura v zemích, které nebyly na stejné ekonomické úrovni, byl holý nesmysl, který se musel jednou vymstít, Američané musejí mít pocit, že NATO je poslouchá až k poslednímu frajtrovi… Sice si neumím žádný takový kompromis představit, ale v unijním byrokratickém newspeaku se dá utopit a tím i zakamuflovat cokoli.
A co se týče možností Ruska nebo Číny měnit Evropu, na to také nemám jednoznačnou odpověď. Nezdá se mi totiž, že by třeba EU nebo Evropa jako taková byla v „tanečním pořádku“ BRICS nějak vysoko. Naopak, prioritou je posilování vazeb na dynamicky se rozvíjející regiony planety, a přiznejme si, Evropa v tomto směru nijak přehnaně nevyniká. Možná by už bylo na čase přestat se vnímat jako pupek světa, o který mají všichni zájem a jsou z něj u vytržení. Není tomu tak. Peking nedávný summit G7 posměšně označil za „sraz dlužníků“ a přesně tak se nejspíš také dívá na Evropu. Čínský premiér před pár dny do Evropy přivezl přes 300 miliard dolarů na investice, a je na jednotlivých zemích, zda se přidají nebo ne. A možná tu platí „kdo chvíli stál, už stojí opodál“. Třeba Francie proto s Čínou už stihla podepsat smluv až „neurekom“.
Zatímco my řešíme Řecko, v Ufě probíhá summit skupiny BRICS a také Šanghajské organizace pro spolupráci. Co od něj lze očekávat? V Číně se o třetinu zhroutil akciový trh, Rusko stále čelí nízkým cenám ropy... Jak vysvětlit nevěřícímu Tomášovi, že tato skupina eurasijských zemí je vážná konkurence Západu?
Nevěřícímu Tomášovi už z principu nelze vysvětlit nic, ale pro všechny ostatní bych třeba zmínila, že společná produkce Číny, Ruska, Brazílie, Indie a Jihoafrické republiky loni přesáhla tu americkou, byť ještě v roce 2007 nebyla ani poloviční. V Ufě se sešli představitelé takřka poloviny planety, pokud bychom to pojali přes počet jejich obyvatel, přičemž Šanghajská organizace pro spolupráci navíc představuje i drtivou většinu zemí Eurasie, tedy zemí s bohatými zásobami surovin a společným zájmem, který vychází z dekád špatných zkušeností se Západem. Vlastně se stačí na mapě podívat na EU, USA, potažmo ještě Austrálii nebo Japonsko, a pak si k tomu uvědomit celý ten „zbytek“ planety, který se postupně sjednocuje. Můžeme se BRICS nebo „Šanghaji“ posmívat, ale v době, kdy Unie není s to řešit žádný ze svých palčivých problémů – namátkou nezaměstnanost, pokračující krize, imigrace, Řecko, Ukrajina – a některé členské státy si HDP ze zoufalství vylepšují započítáváním prostituce a obchodu s drogami, jen aby zůstaly „nad vodou“, je to spíš už jen trapné. Svědčí to jen o naší zaslepenosti a zahleděnosti samotných do sebe. I když, chápu to. Už Cimrman přece říkal, že když se člověk nepochválí sám, nikdo to za něj neudělá…
Barack Obama hrdinsky vyhlásil, že Islámský stát bude poražen, neboť jeho území se už teď zmenšuje. Je to zbožné přání šéfa Bílého domu? Jak se vyvíjejí poměry sil mezi Daešem a jeho protivníky? A co je nejdůležitější – podle různých zpráv se na jeho území vydávají nejen bojovníci, ale i civilní profesionálové, kteří chtějí upevnit jeho fungování. Čili jak moc je IS upevněn? Velvyslankyně EU v Iráku Hybášková pronesla, že IS nikdy nemůže být přijat do OSN. Ale jak dlouho by třeba mohl existovat a na jak velké rozloze? Paní Hybášková opravdu přemýšlí o možném přijetí či nepřijetí Daeše do OSN?
Její problémy bych chtěla teda mít! Asi si taky řeknu o nějaký unijní ambasádní post! Ale dobře, nejdřív zkusím tedy odpovědět vám.
Jistě, souhlasím s Barackem Obamou, že Islámský stát bude poražen, jednou, někdy… Stane se tak ovšem jen ve chvílí, kdy se „svět“ – a tím míním především Západ a jeho regionální spojence typu Saúdské Arábie, Kataru a Turecka – rozhodne ho opravdu porazit, tedy až se „svět“ rozhodne, že přestane Daeš využívat coby nástroj k prosazování svých zájmů. Poslední týdny přitom ukázaly, že Daeš není všemocný – syrští Kurdové dokázali obsadit řadu „jeho“ měst včetně pohraničních přechodů do Turecka, přes něž proudí zásobovací trasy Daeše, spolu se syrskou armádou se dostali až k „hlavnímu městu“ IS, tedy k Rakká, a co myslíte, že následovalo?
Turecko hrozí vojenskou agresí do Sýrie, aby tamní Kurdy „umravnilo“ a zachránilo tak Daeš, USA už „musely“ Turecku slíbit, že přestanou Kurdům dodávat zbraně, aby de facto zachránily Daeš, a k tomu své nálety v rámci Obamovy „války proti Islámskému státu“ přesunuly na opačnou stranu Sýrie, hlavně asi aby Daeši neublížily… zkrátka nastala naprosto bizarní a pokrytecká situace, kdy Turecko, člen „našeho“ bohabojného a mírotvorného a kdovíjak ještě pozitivního NATO, chrání Daeš ze všech sil; USA se bojí tureckého sbližování s Ruskem v energetice, a tak prezidentu Erdoganovi splní vše, co mu na očích vidí – a IS se tedy dál drží. Zkrátím to: Daeš bude poražen ve chvíli, kdy od velkohubých slov přejdeme k činům. Daeš je totiž „upevněn“ jen do té míry, do níž americké nálety nemíří na jeho konvoje s ropou či pohonnými hmotami a zbraněmi.
A k tomu je třeba brát v potaz skutečnost, že řady bojovníků Daeše sice sílí, ale u nás se píše hlavně o mladých až dětských Evropanech, kteří se snaží odjet do Sýrie a bojovat jakousi „romantickou“ válku hrdlořezů. Většina místních bojovníků ale prostě jen pobírá žold, a nerušené kšefty Daeše z něj činí bohatou organizaci, která je s to přeplácet bojovníky třeba z al-Káidy. Stačí jim dát o sto dolarů víc a změní stranu. Těch sto dolarů je totiž třeba cena, za kterou jsou s to doma nakrmit rodinu. Teď si představte, že by Západ a Saúdové přestali financovat zbraně pro Daeš nebo al-Káidu a peníze věnovali na „žold“ všech těch džihádistů. Nabídněte jim o sto dolarů víc a pak se podívejte, kolik lidí u Daeše po týdnu zůstalo…
Je to rok od smrti našich vojáků v Afghánistánu. A zrovna v tuto dobu se dozvídáme, že afghánská vláda vyjednává s Tálibánem, proti kterému naši padlí vojáci bojovali. Není ono to takové... blbé? Zeptejme se takto upřímně.
Blbé to rozhodně není, protože USA se s Talibanem – většinou v luxusních dubajských hotelích – pokoušejí jednat už dlouhé roky. Problém je ale v tom, že se snaží tálibům vysvětlit smysluplnost jakéhosi „holportu“ – koneckonců celá ta původní idea okupace Afghánistánu měla zajistit bezpečnost plynovodů ze Střední Asie – ale Tálibán, jako každé správné „národně osvobozenecké“ hnutí, Američany vždy poslal „kamsi“, tím spíš, že má v posledních letech navrch a situaci jasně pod kontrolou. Fakt, že kvůli těmto americkým energetickým zájmům, které byly samozřejmě „prodávány“ se vzletnými, ale o to bizarnějšími hesly o „demokratizaci Afghánistánu“, padli i čeští vojáci, je jen téma na delší diskusi. Nebo vlastně na hodně krátkou.
Zcela na konec si dnes necháme Ukrajinu, protože čtenáři českých novin by se mohlo zdát, že se tam vůbec nic neděje. Je to jen zdání?
Česká mainstreamová média o Ukrajinu ztrácejí zájem logicky, protože se jim zprvu – úplně stejně jako třeba v případě Saddáma-Hitlera, Muammara-Hitlera, Bašára-Hitlera nebo Putina-Hitlera – podařilo rozjet virtuální příběh, který nelze táhnout donekonečna, neb ani stokrát opakovaná lež se pravdou nestává. A protože už Unie i USA o Ukrajinu ztratily zájem – přece jen je to po té oranžové z roku 2004 už druhá revoluce, která se jim na Ukrajině nevyvedla – tak zmlkávají i česká média.
Důvod je prostý. Když si to shrneme: Na Ukrajině se zatím podařilo jen svrhnout legitimně zvolenou vládu, jednu sadu oligarchů nahradit sadou jiných oligarchů, přičemž současný prezident Porošenko sloužil i ve vládě předchozí, ale čert to vzal, hlavně, že je ochotný sloužit i nám. A k tomu se – na rozdíl od roku 2004 – podařilo vypustit z láhve džina krajního nacionalismu (a to říkám s vědomím, že přesnější termín by zněl „neonacismus“), s nímž si už Západ neví rady. Oficiálně přestal některé neonacistické prapory podporovat, u jiných se tváří, jako že v lehce modifikovaných symbolech hákové kříže nevidí, a k tomu všemu ale neplní své sliby a Ukrajině finančně nijak nepomáhá – odtrhl ji od ruských penězovodů a plynovodů a nechal ji na holičkách. A za této situace, kdy Ukrajina už jednou provždy přišla o Krym, teď Západ do nové ukrajinské ústavy prosadil jeden z bodů minských dohod, tedy uznání autonomie Donbasu. Porošenko poslušně kývl, protože dokud bude kývat, bude i nějaká vyhlídka na peníze zvenku, ale nacionalisté v parlamentu jsou dnes už natolik silní, že ústava nemusí projít. Pro cyniky bude velkým svátkem sledovat, jak nacionalisté, neonacisté a dnes už začasté i váleční zločinci, které k moci vynesl „demokratický“ Majdan, zabíjejí Západem předepsanou ústavu. A tím prohlubují krizi. A přiživují vizi nekonečného konfliktu. A kašlou na naše příkazy. To vše v době, kdy by přinejmenším EU chtěla alespoň jednu krizi, tu ukrajinskou, vyřešit v klidu. A měla dojem, že když si něco sama vymyslela, tak že to sama může i skončit. A ono to najednou nejde.
A co je na tom nejzajímavější? Západ si vymyslel al-Káidu. I vznik Daeše lze mapovat podle politiky USA v Iráku. I vznik Azova, Ajdaru a dalších neonacistických praporů na Ukrajině souvisí s politikou Západu. Dnes už se otevřeně píše i o tom, že ukrajinským náckům v boji proti Donbasu pomáhají džihádističtí teroristé z Kavkazu. Otázka je přitom vcelku prostá:
Proč vytváříme síly, které se nakonec – dříve či později – postaví proti nám? Nebo jinak: Fakt jsme tak hloupí? Nebo už jsou američtí politici placení jen vojenskoprůmyslovým komplexem, tedy vlastně skoro posledním typem průmyslu, který v USA ještě nezkrachoval nebo nebyl „outsourcován“? A pokud americké politiky platí jejich zbrojaři, proč se jim v jejich nekonečných válkách podřizuje EU? Ale nekažme si náladu hned ve čtvrtek ráno…
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Ke všemu výše zmíněnému bych připomněla, že vámi zmíněný prudký propad čínských akcií předcházel i finanční krizi z roku 2008, z níž Západ ještě nevybředl, a tak se s napětím čeká, co čínské akcie vyvolají dnes. K tomu bych přidala s napětím očekávanou americko-íránskou smlouvu o jádře, která by mohla být podepsána každou hodinou, a pokud se tak stane, výrazně překreslí mocenské mapy nejen Blízkého východu. K tomu bych přidala třeba Daeš, který už se tváří tak sebevědomě, že chce „osvobozovat“ pásmo Gazy od Hamasu a hlavně od Izraele.
Že by to byla až vyhlídka na možný atak IS na Izrael, co přiměje Západ, aby změnil vůči Daeši přístup?
Uvidíme. Svět je ale v každém případě v pohybu a při pohledu na často dogmatickou politiku Západu, která jako by ztratila schopnost flexibility a realistické analýzy, mám dojem, že ve všech aktuálních konfliktech či sporech vyhrát prostě nemůžeme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
