Prezident Zeman o mně veřejně prohlásil, že jsem pokrytec, protože jsem navrhl, ať si každý vezme do svého bytu nějaké uprchlíky, a sám jsem si doposud žádné k sobě nevzal. Abych své pokrytectví napravil, navrhl jsem své ženě, že si teda pro jednoho či dva uprchlíky dojedeme do nechvalně známého koncentračního tábora v Bělé pod Bezdězem.

Nedávno tam zavítal i vůdce fašistické protiuprchlické koalice Okamura a ve své zprávě se otřásal hnusem nad davy „podlidí“ zamořených chorobami a chamtících po soukromém, českými ručičkami vydobytém majetku.

V sobotu ráno jsme nasedli i s naší dceruškou do auta a vyrazili k Bezdězu. Tábor jsme dlouho hledali, neb je skrytý v borech šumících po skalinách nad vodami hučících po lučinách v krásné české zemi domova našeho. Zaparkovali jsme na malém útulném parkovišťátku před bránou, já si vzal dcerušku do náruče a vyrazil jsem i se svou ženou k jakési vrátnici u vstupní brány tábora. Hned z ní vyběhli dva dozorci a já jsem jim okamžitě oznámil, že jsme si přijeli pro jednoho či dva uprchlíky z válečných konfliktů, které naše republika pomohla v jejich zemi vyvolat, a že si je hned odvezeme a ubytujeme je v našem bytě. Dozorci na mě nechápavě zírali, zostra nám zakázali cokoliv natáčet na kameru a s pochechtáváním mi oznámili, že jsem asi spadl z Marsu. Odpověděl jsem, že asi spadli z Marsu oni, neb v koncentráku, na jehož žiletkový drát jsme ze svého místa jasně viděli, násilně a bezdůvodně zadržují stovky uprchlíků, na které se vztahují Ženevské konvence a kteří mají právo jít do jakékoliv země, kde chtějí požádat o azyl. Jeden z dozorců argumentoval, že zde uprchlíci musí být zadrženi, neb se musí zjistit, zda nemají nějaké zhoubné choroby a že si to představuji nějak jednoduše. Řekl jsem mu, že přece turisté, kteří dle mě zbytečně vláčí svoje prdele do různých zemí světa, se také nepodrobují žádným „vyšetřením“ a ať mě nechají, že si odvezu nějakého uprchlíka domů. Oba strážci „zákona“ mně však neustále říkali, že mi žádného uprchlíka nevydají, a ke konci svých posměšných řečí alespoň změnili lokaci, odkud jsem zřejmě spadl, a to z Marsu na pozemskou višni. Na moje opětovné naléhání, ať mě alespoň pustí jako toho „bojovníka“ za české Česko Okamuru podívat se do tábora, mně rázně dávali najevo, že to je také naprosto vyloučeno.

Už jsme se začali smiřovat s tím, že s nepořízenou odjedeme, když k bráně náhle přišli dva Syřané nesoucí velké tašky s věcmi pro vězně a oznamující ostraze tábora, že mají povolené navštívit nějaké jmenovité vězně. Vzal jsem je stranou a poprosil je, zdali bychom nemohli dozorce „vosrat“ a říct jim, že jsem jeden z povolených lidí k návštěvě. Kupodivu to po jednom telefonátu na „ústředí“ zabralo a za chvíli jsme procházeli přes turnikety ovládané elektronickými kartami směrem k žiletkovému plotu, za nímž si hrály zavřené děti, zřejmě se svými rodiči. Poté nám odebrali všechny telefony a kovové věci, které zamkli do plechových skříněk, a vystoupali jsme do centrální budovy koncentračního tábora. Před zamřížovanou chodbou jsme museli předat všechny tašky s darovanými věcmi pro uprchlíky a předložit ozbrojeným policistům občanské průkazy. Ti nás odvedli do příšerně sterilní místnosti, která byla rozdělena na dvě části stěnou s malými okénky, přes které se dalo mluvit s vězni při návštěvách. Přesně tak, jak je to zařízeno ve většině těžkých žalářů. Jako naprostý výsměch znásobující absurditu celé situace byl na zdi pověšen jediný skomírající obrázek asi tak desetkrát deset centimetrů s výjevem moře a na něm nalepenou mušličkou. Chtěl jsem se policistů zeptat, jestli je to syrské moře, ale mezitím už z druhé strany napochodovali čtyři uprchlíci, se kterými měli moji noví přátelé – v Česku trvale žijící Syřané – povolené si promluvit.

Všichni byli z Iráku a v táboře měli i malé dětičky. Vzpomněl jsem si na svoji „svobodnou“ dcerušku, čekající i s maminkou za ostnatým drátem, která si s jejich dětmi nemůže na chvíli hrát, protože je na druhé straně české až do oblaků řvoucí blbosti a nelidskosti.