Z Vinohrad jsme na Libuš vyjeli krátce po sobotním poledni, kdy se dal čekat sváteční provoz. Ano, ale platilo to pouze do chvíle, než jsme překonali hranici Prahy 4 a vydali se směrem k SAPĚ. Jediný směr, který lze po opuštění Jižní spojky nabrat, byl oboustranně hustě zaplněný. Auta stála ve zhruba kilometrové koloně, a to jsme byli teprve na kraji Libuše. Postupem času jsme přestali doufat, že by se snad mohlo jednat o lehkou nehodu a jízda se zrychlí. Ne, nezrychlila. Davy Pražáků, ale i mimopražských obyvatel, totiž proslulé tržiště plné klikatých uliček, podivně smradlavých zákoutí, tajných místností i sklepů a všudypřítomných pohledů trhovců vzali doslova útokem.

Cesta, která v běžném pracovním provozu trvá přibližně dvacet minut, se tentokrát o padesát minut protáhla. Ani tak jsme neměli vyhráno, jelikož nebylo kde parkovat. Zkusili jsme to na vyhrazených místech pro vietnamské bossy u vedle stojící budovy, ale ihned nás ochranka upozornila, že tady stát nemůžeme, že tady je to jejich. Poslechli jsme a zaparkovali poblíž paneláků, kde asi jako na jediném místě můžete potkat více Čechů pospolu. Celá Libuš je jinak doslova vietnamská. Jak nám v minulosti řekl jeden z vyšetřovatelů tamního organizovaného zločinu, bohatí vietnamští podnikatelé skupují, co se dá. Důvody jsou nasnadě. Je potřeba ukrývat věci a nepředstavitelné množství hotovosti, které se v SAPĚ otočí a následně zřejmě vyváží. Kam? Například do Německa.