Úvod svého pravidelného ohlédnutí za nejzajímavějším mediálním děním uplynulého týdne věnuje Petr Žantovský pro něj naprosto absurdní, nepochopitelné a stále se rozvíjející debatě o tom, zda má prezident Miloš Zeman jet do Moskvy na oslavy 70. výročí konce druhé světové války, nebo nemá. „To považuji za naprosto zástupný politický tanec, který provozují politici napříč politickou scénou. Jak správně někdo připomněl, před pěti lety k 65. výročí byli v Moskvě zastoupeni všichni nejdůležitější světoví politici včetně amerického prezidenta. Letos se toho štítivě zřekli z důvodů, které jsou naprosto iracionální a vůbec nijak nesouvisejí s tím výročím,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.
Spíš to souvisí s novou studenou válkou rozpoutanou mezi USA a Ruskem, přičemž se zapomíná na jednu podstatnou věc. A sice tu, že to je připomenutí 70. výročí konce světové války. „Nejhorší války v dějinách, při níž zemřelo šedesát milionů lidí. To je prostě památka, která ne že by se neměla uctít, ona se nesmí nepřipomenout. A to, že prezident Zeman dostal pozvánku z Moskvy, která je faktickým vítězem druhé světové války a faktickým osvoboditelem většiny minimálně středoevropského území, tak to je čest pro Miloše Zemana. A dopustil by se naprosto trestuhodné nediplomatičnosti, kdyby to odmítl. Pokud to odmítl pan Obama, tak se prostě chová podle toho, jaký je,“ podotýká Petr Žantovský.
Média šermují slovem válka, až z něj vygumovala jeho hrůznost
Ale Miloš Zeman se chová podle toho, že je hlavou státu v centru Evropy, že jsme malá země mezi bloky. „To jsme vždy byli a musíme si tuto geopolitickou specifiku uvědomovat a musíme respektovat, že jsme malá země na demarkační čáře. O to větší je to čest, že může stát na té pomyslné či faktické tribuně. To je naprosto mimo jakoukoli diskusi a vůbec s tím nemá žádná dnešní situace na Ukrajině nebo jinde nic společného. A ten, kdo to směšuje, to dělá vědomě a je to hraní dnešní politiky na hrobech padlých druhé světové války. A to je podle mě eticky nepřípustné. Kromě toho, že to je politicky i diplomaticky velice prapodivné,“ míní mediální odborník.
Psali jsme:
Je mu líto, že kolem toho probíhá takový tanec, neboť to, že skončila druhá světová válka mimo jiné díky tomu, že tudy projely ruské tanky a z druhé strany americké, je příčinou toho, že může třeba takto povídat. „To bychom si tu nepovídali a zcela určitě ne o tomhle. A ne česky, ale nejspíš německy. A o jiných výročích a o narozeninách jiných vůdců. Nejsme schopni si absolutně uvědomit, že vzdálenost, která nás dělí od druhé světové války, najednou jako by ze slova válka vygumovala tu hrůznost. Když se podíváme do českých médií, jak se v nich šermuje slovem válka – začala válka, informační válka, hybridní válka – všude je slovo válka. A jako by to slovo ztratilo svoji naléhavost,“ myslí si Petr Žantovský.
Vyústěním politického souboje rozhodně válka být nemá
V té souvislosti zmiňuje pohádkový příklad ze světoznámé dětská ságy o Harry Potterovi. „Tam je hlavní postava, ztělesnění největšího zla, Lord Voldemort. To je bytost, o které tam ti kouzelníci, občané Bradavic, říkají ´Ten, jehož jméno nevyslovujeme´. Když se nad tím zamyslíte, tak si řeknete, inu dobrá, to je licence paní autorky, ale ono ne. Ta kniha, díky tomu, že to je dětská kniha, má v sobě velkou spoustu skrytých a poměrně nenápadných didaktických prvků a jedním z nich je právě tohle. Ten symbol je tak velké zlo, že už tím, že vyslovujeme jeho název, ho pouštíme do svých životů. Čím víc zbavujeme to slovo hrůznosti, tím víc si zvykáme na to, že je s námi,“ podotýká mediální analytik.
Překládá si to jako tichý vnitřní didaktický vzkaz, který v tom je zakódovaný. „A já myslím, že to funguje přesně i naopak. Čím víc a čím častěji vyslovujeme slovo válka – válka sem, válka tam – tak zbavujeme to slovo jeho obsahu a přijde nám jenom, že to je jakési logické vyústění nějakého politického souboje. Ale to, proboha, není. Politický souboj se vede mezi politickými stranami, subjekty, institucemi a jedinci, ale válka se vede mezi všemi lidmi, kteří s tím nemají nic společného. A jako bychom si nebyli schopni to uvědomovat. Proto myslím, že pro připomenutí všech těchhle elementárních pravd je to moskevské setkání určitě užitečné,“ domnívá se Petr Žantovský.
Zeman si nemůže dovolit to, co německá kancléřka Merkelová
„Druhá věc je, že Putin je avanturista a neodpustil si tam pozvat osoby jako Kim Čong-un, což podle mého názoru opravdu nemusel. Na druhou stranu on tím sleduje svoje geopolitické cíle, potřebuje udržet vliv Ruska v téhle části světa. A je to vlastně úplně stejné, jako kdyby Američané pořádali nějakou svoji oslavu, třeba výročí konce války, bombardování Hirošimy nebo Nagasaki, a pozvali tam z Korejského poloostrova jenom zástupce Soulu. Je to úplně totéž. Je to deklarace toho ´Ano, tohle území jsme si za ta léta vydobyli, tohle území geopoliticky patří k nám, k našemu bloku´,“ vysvětluje mediální odborník.
Ing. Miloš Zeman
I když je to odporné, k té studené válce to patří a nelze se tomu divit. „To, že paní Merkelová přijede do Moskvy o den později, než se budou konat oslavy, je naprosto jasným a poměrně inteligentním i výmluvným gestem. Německá kancléřka tím říká ´Ano, my se hlásíme k tomu, že skončila největší válka a jedeme to oslavit, ale nechceme tam stát s panem Kim Čong-unem na jedné tribuně´. Tomu se dá rozumět, ale Zeman není Merkelová. Kancléřka zastupuje největší evropskou velmoc a může si tyhle tance dovolit. Zeman si je dovolit nesmí. Pokud to někdo z našich médií nechápe, tak je hloupý a měl by vrátit diplom, pokud vůbec nějaký má,“ doporučuje Petr Žantovský.
Do roku 1989 jsme byli řízeni z Moskvy jako satelitní lid
Za druhé téma si zvolil to, co se v médiích odehrávalo kolem roztržky českého prezidenta a velvyslance Spojených států. „Americký velvyslanec Andrew Schapiro začal poučovat našeho prezidenta, co má a co nemá dělat, kam má a nemá jezdit, co má a nemá říkat. Já si velice intenzívně vzpomínám na časy před rokem 89 jak vždy, když se mělo něco dít, ať už to byla invaze do Afghánistánu, ať už to byl výsadek nějakých nových ruských raket SS 20 na středoevropský a východoevropský region nebo něco podobného, tak jeli zástupci, tehdy se říkalo představitelé bratrských spřátelených stran a vlád, do Moskvy, kde dostali nalejvárnu, co, kde, jak a při jaké příležitosti smí říkat a co naopak říkat nesmí,“ připomíná mediální analytik.
Byly to loutkové vlády, protože bylo zjevné, že se vládlo v Kremlu a odtamtud se řídila ekonomika, politika i vojenské záležitosti. „Byť se ten pakt jmenoval Varšavský, tak byl řízen z Kremlu. Zažil jsem tu dobu jako většina zdejšího obyvatelstva, kdy jsme s velkou nevolí pozorovali, jak ze sebe naši nejvyšší představitelé nechávají dělat panáčky a hlupáčky, jak papouškují ty nesmysly, které do nich nalili v Moskvě a jak se u toho tváří, že jsme suverénní stát a že jim jde o blaho našeho lidu. Blaha našeho lidu měli plná ústa od novoročních projevů soudruha Husáka až po posledního okresního tajemníka, ale žádný náš lid nebyl. My jsme všichni byli lid Sovětského svazu a jeho satelitů a byli jsme řízeni z Moskvy jako satelitní lid,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Také Chirac nám vzkázal, že jsme propásli okamžik, kdy jsme mohli držet hubu
Když si to promítneme do současných souvislostí od Bruselu po Washington, tak nám to tu dobu strašně připomene, ale naše média tyhle analogie opomíjejí. „Vezměte si jenom tu věc. Rusky se svaz řekne sajuz. A jak se nazývá rusky Evropská unie? Evrosajuz. Ono to má svůj půvab, neboť ten Evrosajuz se chová úplně stejně jako ten Sovětský sajuz. Vyžaduje, aby všichni mluvili jedním hlasem, jinak je velmi nervózní a nepřátelský, když se náhodou vyskytne nějaký evroposlanec, který nemá úplně evrosajuzní názory a když v sobě občas najde odvahu je vyslovit nahlas, nebo dokonce jinak hlasovat. Hlasování je stejně formální a je zjevné, že se rozhoduje někde jinde než v Parlamentu. Demokracie je na úrovni let 45-48, jen povolené strany a jen povolené názory. Takže to je opravdu velmi legrační demokracie,“ tvrdí mediální odborník.
Nyní jsme v situaci, kdy hlava jedné z dominantních velmocí začíná ústy svého diplomata školit hlavu malého zřejmě satelitního státu z toho, co má říkat, kam má a nemá jezdit. „To mě velmi zneklidňuje. Vadí mi to mnohem víc, než všechny ty kvazi kocourkovské debaty na české politické scéně. Tohle je totiž příznak toho, za co nás v té Americe opravdu mají. Já jsem na to upozorňoval už dříve v souvislosti s tehdejším francouzským prezidentem Chirakem, který jednoho krásného dne pronesl tu slavnou větu adresovanou Čechům, české reprezentaci a Václavu Klausovi v té době, že jsme právě propásli ten okamžik, kdy jsme mohli držet hubu,“ připomíná Petr Žantovský úžasnou Chirakovu větu, která dávala velmi výrazně najevo, co si o nás francouzský prezident myslí.
V médiích vůbec nezazněla úvaha, že nás mají Američané za satelitní stát
Za varovné považuje, že Andrew Schapiro nejenže nebyl pokárán, ale ani odvolán na takzvané konzultace, což se většinou děje při diplomatických rozmíškách. „Varovné je i to, že ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nevyslal nótu, což je běžná diplomatická reakce na to, že se velvyslanec cizího státu dopustí nejzákladnějšího přešlapu. Neexistuje žádný větší přešlap než to, že se vměšuje do vnitřních záležitostí státu, kde je hostem. To bývá důvodem k jeho okamžitému stažení a nahrazení někým, kdo zná trošku lépe diplomatické procedury. To se nestalo. Znamená to, že Spojené státy souhlasí s tím, co tu jejich jménem pan Schapiro říkal a že nás mají za satelitní stát. To je vážné zjištění. Podobně vážné zjištění je i to, že takto jsem to v našich oficiálních médiích nikde nečetl, že o tom neuvažuje nikdo tak, že se stáváme satelitním státem. To je varovné. Od čeho pak ty novináře máme?“ ptá se mediální odborník.
Z podobného soudku je i příběh ukrajinské virtuosní klavíristky Valentiny Lisitsy, jíž zrušil Torontský symfonický orchestr společné vystoupení. „I když se narodila na Ukrajině, je etnická Ruska a zjevně drží palce Putinovi. A protože někde na sociálních sítích píše nějaké humoristické protiukrajinské glosy, tak se Torontský orchestr rozhodl, že to je důvodem, proč s touto virtuosní hudebnicí nevystoupit. Ale jiný orchestr, tuším, v Calgary, to neodmítl, protože pro něj je hudba, kterou klavíristka provozuje, silnějším důvodem ke společnému vystoupení. Připomenu, že Českou filharmonii často diriguje světoznámý ruský dirigent Valentin Georgiev a zástupci České filharmonie se za něj staví a rozhodně nepouštějí politiku za dirigentské nebo hudební pultíky,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
ČT se s kauzou klavíristky vypořádala tak, že rozhodovaly etické dimenze
To považuje za správné, protože lidé, kteří si koupí lístky na koncert Valentiny Lisitsy v Torontu nebo v Calgary, se nejdou obdivovat jejím politickým názorům, ale jdou poslouchat Rachmaninova, kterého tam měla hrát. „Je to podvod na posluchači. A když nám Česká televize ve čtvrtek říkala, že ´rozhodovaly etické dimenze´, tak tedy nevím. Je etické, že jsem příznivcem jedné politické strany a odpůrcem jiné politické strany? Kdo posoudí tu etiku? Jak je možné, že jsem vyobcován jako virtuosní klavírista z možnosti předvádět své umění na dlouhodobě dopředu nasmlouvaném koncertě jenom proto, že mám nějaký politický názor, který se někomu nelíbí?“ podivuje se mediální analytik.
To mu připomíná Antichartu, která dělila české umělce na ty, kteří měli „správný“ politický názor, a na ty, co ho neměli. „Když ti druzí neměli správný politický názor, tak se zpochybnily i kvality jejich umění. Tady se opět splétají dohromady věci, které spolu vůbec nesouvisí. A to je opravdu velmi zlé. A zlé je, že se to opět v našich mainstreamových médiích z tohoto pohledu příliš nerozebírá. Přitom nic víc v tom není. Jenom malost nějakého intendanta v Torontu, který nepochopil rozdíl mezi hudbou a politikou. Anebo naopak má ambici stát se superintendantem, starostou Toronta, ministrem kultury Kanadského dominia nebo premiérem a chtěl na sebe upozornit. Ty lidské parametry by se daly pochopit, ale rozhodně neospravedlňují to, co se kolem té klavíristky děje,“ konstatuje Petr Žantovský.
Umělecký kanál veřejnoprávní televize nabídl na Velikonoce kočičí muzikál
K závěrečné poznámce ho inspiroval pohled na program České televize, konkrétně stanice ČT Art na Velikonoční pondělí. „Čekal bych, když si platíme koncesionářské poplatky i za ČT Art a máme tam tu večerní část, která se týká umělecké produkce, tak na Velikonoční pondělí se dá program, který je úměrný tomu datu. Nevím, jestli ví někdo ve vedení České televize, co stalo na Velikonoční pondělí a proč se to s takovou pompou tolik stovek let připomíná. Asi to nevědí, protože dali v hlavním vysílacím čase americké filmové provedení muzikálu Cats. Je to alegorická pohádka podle předlohy anglického básníka Eliota, která nicméně nemá s Velikonocemi vůbec nic společného,“ upozorňuje mediální odborník.
Myslí si, že když už na ČT Art chtěli být blíže lidu a přece mu předložit něco, co by ho neunavilo tolik, jako kdyby tam dali nějaký DeMillův film s biblickým námětem, tak mohli zařadit některé z minimálně dvou provedení rockové opery Jesus Christ Superstar. „Ta se týká právě období Velikonoc, ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše. Ten první muzikál z roku 1973 režíroval Norman Jewison. Film to byl velmi slavný a v kulturnější části světa asi není nikdo, kdo by o něm někdy neslyšel, nebo ho sám neviděl. Ale protože ten film je jistě už poněkud esteticky okoralý, tak vůči němu může někdo vznést nějaké námitky z hlediska toho, že to není dostatečně artové,“ přiznává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Na Radě České televize by tento úlet měl někdo z členů zvednout
Ale pak by namítl, že dostatečně artová je nepochybně britská televizní adaptace Jesus Christ Superstar z roku 2000, kterou režíroval Nick Morris a jež přenáší Ježíšův příběh do soudobých reálií. „Jidáš je tam v kožené bundě představený víceméně jako pouliční floutek, ale zároveň jako člověk s vlastním vnitřním problémem, který řeší určitou agresivitou. Celý muzikál je mnohem radikálnější a agresivnější než ten hippísácký Jewisonův. Jsou v něm artefakty typu graffiti, moderní zbraně a podobné věci. Je to velice kvalitní modernizovaná adaptace toho díla, která nesporně bez jakéhokoli zapochybování má artové prvky. A to, že ho nebyla Česká televize schopná dát na Velikonoční pondělí, je trestuhodné. A očekával bych, že to někdo na Radě České televize zvedne jako téma,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
