„Nárok na vzdělání by měl mít každý. Naše školy učí děti – české občany – českému jazyku a českým reáliím podle schváleného vzdělávacího programu. Proto bychom měli mít možnost dosáhnout na systémové peníze ze státního rozpočtu, aby naše školy měly šanci přežít a mohly se i nadále věnovat také dětem ze sociálně slabších rodin. Prozatím je činnost škol založena převážně na práci dobrovolníků, a to není dlouhodobě možné,“ řekla předsedkyně sdružení Česká škola bez hranic Lucie Slavíková – Boucher. ParlamentníListy.cz s ní hovořily v Českém kulturním centru v Paříži, kde má jedna ze škol, kde se učí malí Češi mateřštině, dějepisu a dalším předmětům, útočiště.
Rozpočtová nouze
Ostatně v Paříži je jedna z největších Českých škol bez hranic v Evropě. Navštěvuje ji na osmdesát žáků. Předsedkyně stejnojmenného sdružení Lucie Slavíková – Boucher se nyní soustředí hlavně na to, aby tyto školy byly financovány stejně jako základní školy v Česku. „Rodiče se musí finančně podílet, jinak to ve stávajícím systému financování nejde. V Paříži nyní platí 390 eur za rok, časem bychom se mohli dopracovat k částce 500 až 550 eur. Kdybychom však chtěli reálně pokrýt veškeré náklady, platili by za dítě kolem 1200 eur, což nejde. Lidé ze sociálně slabších skupin by si to nemohli dovolit. Vzděláváme malé Čechy v jejich rodném jazyce, což nemůže být zaměřeno pouze na skupinu dobře situovaných rodičů,“ doplnila.
A jak jsou České školy bez hranic doteď financovány? Z příspěvků rodičů, ze sponzorských příspěvků, z grantů. „V rámci programu Vládního usnesení o zachování kulturního dědictví v zahraničí, což je vždy na pět let, máme určité grantové peníze. Každý rok se snižují a nikdo neví, jaké nám budou přiděleny finanční prostředky v dalších letech. Myslím si, že by bylo spravedlivé, abychom dostávali peníze ze státního rozpočtu ve smyslu peněz na žáka, jako je to u základních škol v ČR. Je v zájmu nás všech, abychom na tyto systémové peníze dosáhli. Na ministerstvu školství o tom vědí a doufám, že nám pomohou tento problém vyřešit, “ sdělila Slavíková – Boucher ParlamentnímListům.cz.
České školy bez hranic
Občanské sdružení Česká škola bez hranic zaštiťuje devět stejnojmenných subjektů, v nichž se učí dle jednotného programu, a zhruba s dalšími třiceti školami ve světě spolupracuje. Celkem je navštěvuje bezmála 1500 dětí. Vznikají často jako nezisková sdružení z potřeby rodičů, kteří mají zájem na tom, aby jejich děti nezapomněly česky. Žáci od 6 do 15 let se v nich učí češtinu, ale i literaturu, dějepis a zeměpis se zaměřením na Česko. Jsou klasifikováni ve čtyřech stupních, které jsou popisovány slovně a rozepsány do dílčích výstupů. Cílem je, aby se žáci v deváté třídě co nejvíce přiblížili znalostem svých vrstevníků v České republice.
Loni zaznamenala síť Českých škol bez hranic jedno velké vítězství. České děti žijící v cizině už nemusejí dělat rozdílové zkoušky na školách v Česku, jako tomu bylo dříve. „Z našeho pohledu bychom si samozřejmě představovali, že se změny budou dít rychleji. Jedná se totiž o české občany, kteří mají z Ústavy nárok na základní vzdělání a navíc jednoznačně prokazují svůj zájem o zemi původu. Pokud je stát nepodchytí, tak je ztratí, což by byla velká ekonomická i hospodářská újma do budoucnosti. Na druhou stranu je třeba říct, že od prvního jednání s ministerstvem školství uběhlo pět let a už jsou první výsledky. Třeba z pohledu byrokracie tady ve Francii je to úplný sprint,“ zakončila Lucie Slavíková - Boucher.
Předsedkyně sdružení Česká škola bez hranic je ostatně takovou novodobou buditelkou, jak to o ní napsal již server iDnes.cz. Ve Francii žije s přestávkami od roku 1990, ale vlastně stále pendluje mezi Paříží a Prahou. S manželem Francouzem mají dvě děti, které umí skvěle česky. Ve sdružení je dobrovolnicí, jinak původním povoláním rentgenoložka. První Českou školu bez hranic založila při Českém kulturním centru právě v Paříži v roce 2003. V roce 2012 dostala od ministerstva zahraničí ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména Česka ve světě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
