Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, Vladimíra Hanzela či Anatolije Lebeděva
Co soudíte o prezidentu Zemanovi?Anketa
Co dojednali a nedojednali John Kerry a Sergej Lavrov, potažmo Vladimir Putin? Kreml se ze schůzky raduje, Washington mu to nekazí. Agentura Stratfor připouští, že by USA mohly souhlasit s autonomií Donbasu. Je to možné, pokud o to někdo stojí? Jak vyhodnocujete prohlášení po schůzce a Lavrovovy pokusy o jistou familiárnost zosobněnou v předvedení retroauta Poběda apod.? A jak do schůzky zasáhly jiné faktory kromě Ukrajiny, např. Sýrie či Írán?
Mám dojem, že asi nejlépe výsledek jednání v Soči popsal Bloomberg, podle něhož se obě strany „ujistily, že si ohledně Ukrajiny dál nerozumějí“, potvrdily si, že v zásadě vyčerpaly všechny možnosti vzájemného nátlaku, který považují stále ještě za přijatelný, a co je důležité, to vše za podmínky, že vojenské řešení nepřipadá v úvahu. Ve výsledku je tu „zmrazený konflikt“, v jehož rámci budou americké sankce pokračovat, stejně jako Rusko bude dál „destabilizovat“ Ukrajinu podporou Donbasu. A s tímto stavem, na který si už začínají všichni zvykat, se jako by Washington i Moskva spokojují, považují situaci za „vyřešenou“ a uvolňují si ruce, právě třeba pro kreativnější řešení situace v Sýrii.
Zdá se mi být důležité, že zatímco západní mainstream více méně mlčí, ruská média citují Kerryho, podle něhož by si měl ukrajinský prezident „dvakrát rozmyslet“ svůj nápad znovu dobýt doněcké letiště, tedy fakticky opakovaně zahájit plnohodnotnou válku. Americká strana tuto citaci nepopírá, což mimo jiné znamená nejen první americkou veřejnou kritiku současné kyjevské moci, ale zároveň i jakýsi neoficiální vstup USA do dohody Minsk 2, která byla dojednána bez Spojených států a ukončení války má za hlavní podmínku veškerého dalšího řešení ukrajinské krize. Co všechno Lavrov s Kerrym a posléze Putin s Kerrym (během čtyřhodinového jednání) probírali, samozřejmě nevím, ale svou vypovídací hodnotu má skutečnost, že Kerryho náměstkyně Victoria Nulandová, architektka americké východoevropské politiky a „matka Majdanu“, odmítla veškeré novinářské dotazy a zmizela z jejich dosahu prý s nešťastným výrazem ve tváři.
Citaci Johna Kerryho, kterou varuje Porošenka, najdete ZDE na oficiálním webu amerického State Departmentu
Co se týče oněch dalších problémových okruhů, jako je třeba Sýrie, lze si představit, že se jednalo o možnosti, že by USA byly ochotné úzce s Ruskem spolupracovat za podmínky, že by v čele Sýrie už nestál Bašár Asad. Saúdská a Saúdy placená média, která v posledních týdnech masivně šíří propagandistické zvěsti o blížící se vojenské porážce damašského režimu, mají za to, že USA – po děsivé zkušenosti z Iráku a Libye – nyní chtějí uchovat vládu v Damašku coby podmínku pro budoucí stabilitu země a ubránit ji před al-Káidou a Islámským státem. Aby ale tímto svým veletočem neztratily tvář, potřebují směnit Asada za kohokoli jiného, kdo by třebas i pokračoval v dosavadní politice, ale hlavně by nebyl Asadem. Nevím, do jaké míry je to pro Rusko podmínka přijatelná, prozatím ji Moskva vždy důrazně odmítala, nicméně handl se zmírněním vzájemné krize na Ukrajině může mít svou cenu. Osobně si ale dost dobře nemůžu vybavit žádné jméno, které by v současné Sýrii měla tutéž autoritu jako Bašár Asad, takže, byť i všemi domluvená změna v čele státu, by mohla mít nedozírné následky. Ale nechme spekulací, nejspíš už brzy uvidíme, co se bude dít.
Ohledně zmíněné familiárnosti mezi Kerrym a Lavrovem, je to vcelku prosté. Znají se už roky a vcelku hodně se toho už napsalo o dárcích, které si navzájem dávají. Nyní v Soči dal Lavrov Kerrymu baseballovou čapku se symbolikou 70. výročí konce druhé světové války a dva košíky brambor a ovoce, nejspíš jako ukázku „obrody“ ruského zemědělství po vyhlášení embarga na dovoz evropských potravin, a na oplátku ve slušivé diplomatce dostal „seznam citátů z ruských médií, které podle Kerryho neodrážejí skutečný potenciál rozsáhlých rusko-amerických vztahů“, jak píše Washington Post. Loni v lednu věnoval Kerry Lavrovovi dvě brambory z Idaha, protože se o tomto „skvělém produktu ruský ministr zmínil při jejich předchozím setkání“. Je zvláštní, o čem všem si ti dva při rozhodování o osudu světa vlastně povídají.
Zmíněná agentura Stratfor prorokuje možnost, že EU koncem roku neprodlouží sankce proti Rusku, je to možné? A jsme-li u Ukrajiny, co zajímavého by čtenář měl vědět z posledního týdne?
Možnost ukončení unijních sankcí ještě letos je podle všeho poměrně vysoká, protože minimálně deset členských států EU svůj nesouhlas s touto politikou dává najevo, a to dost hlasitě. Miloš Zeman to ostatně v Moskvě prohlásil vcelku jasně. Co taky s politikou, která nenese očekávané ovoce, i když na druhou stranu je asi logické, že nějaké hmatatelné dopady sankcí by bylo možné reálně čekat třeba až za další rok či dva. Tolik času ale Evropa na uchování své soudržnosti asi nemá. Londýn pod „novým“ Cameronem chce urychlit referendum o vystoupení, není příliš jasné, zda Řecko vystoupí, případně vypadne, z eurozóny a co takový krok bude v praxi znamenat, neví se dál nic moc konkrétního o energetickém zajištění členských států EU, v Polsku má čáku na vítězství v prezidentských volbách chlapík, který stejně jako Moskvu nenávidí i Berlín a k tomu pokračující krize, byť čísla z posledního čtvrtletí ukazují, že se růst EU dostal o nějakou desetinu nad nulu… Jinými slovy, EU má dost problémů sama se sebou, a pokud uvidí nynější obrušování hran mezi Washingtonem a Moskvou, hodí sankce přes palubu. Beztak je přijímala z rozhodnutí Spojených států a nikoli ze své vlastní vůle.
Ukrajina mezitím s napětím čekala na výsledky jednání Merkelové v Moskvě a Kerryho v Soči a podle ukrajinských médií by se měl Porošenko „verdikt“ dozvědět dnes, tedy ve čtvrtek, a to od Angely Merkelové v Berlíně, zatímco premiér Jaceňuk si totéž od Francoise Hollanda vyslechne v Paříži. A většina komentářů mluví o ústupcích Kyjeva vůči Donbasu, což bude něco jako rána na solar a v beztak už zradikalizovaném Kyjevě vypukne chaos a vzdor. V každém případě už jen vyhlídka na „zamrzlý konflikt“, jímž se Washington už jako by přestal o další vývoj v Kyjevě starat, fakticky likviduje ideu stabilní a svrchované země, bere jakékoli naděje pro budoucnost, a to ani nemluvím o zatvrzelém odmítání západních věřitelů odpustit Kyjevu miliardové dluhy a podobných „libůstkách“… Zkrátka, v Kyjevě vládne depka.
Odložme stranou český folklór kolem návštěvy Miloše Zemana v Moskvě během dne vítězství a věnujme se, prosím, skutečnosti, že přímo na přehlídce na Rudém náměstí seděl čínský prezident Si Ťin-pching. Jak hodnotit slova o propojení modelu eurasijské integrace pod egidou Ruska a čínského projektu Nové hedvábné stezky? Kde by mohly být rusko-čínské projekty za 10 let? A je Rusko schopné pokojně přijmout roli mladšího bratra v této kooperaci?
Kamery ruské televize pravidelně zabíraly, jak se Putin naklání k čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi, který byl oficiálně označen za hlavního hosta oslav. Vedle pak seděl indický prezident Pranáb Mukherdží, spolu s nimi hlavy většiny středoasijských republik plus třeba Mongolska, ale i Vietnamu nebo Kuby. Z pohledu, který za pupek světa stále ještě považuje Západ, to byla přehlídka „béčkových“ zemí, z pohledu geopolitiky jasné stvrzení, že Rusko se od Západu odvrátilo směrem k prosperující Asii. Čínská jednotka pak vůbec poprvé pochodovala v Moskvě a v tomto spojenectví budou obě země pokračovat 3. září, kdy se ruský prezident v Pekingu zúčastní vojenské přehlídky k čínskému výročí konce války. Putinova přítomnost v čínské metropoli tak dodá další rozměr reakci na nově posilovanou vojenskou spolupráci mezi Japonskem a USA, kterou Peking považuje za krok „jasně ohrožující mezinárodní řád“.
Už v Moskvě nyní přitom Rusko s Čínou prohloubily spolupráci. Především se dohodly na formálním propojení „ruské“ Eurasijské ekonomické unie (EEU) s čínským projektem Hedvábné stezky, čímž Peking přes střední Asii získá přístup k Blízkému východu i Evropě a podle Putina tak vzniká „společný ekonomický prostor na kontinentu“. Coby gesto dobré vůle už Čína kývla, že vloží 5,8 miliardy dolarů do prodloužení železniční trasy Moskva–Kazaň až do Číny. Další dohody v rámci květnového čínského „shoppingu“ v Rusku dosahují objemu 25 miliard dolarů a finální podpisy se objevily také pod dalšími smlouvami o dodávkách ruského plynu do Číny a výstavbě nových plynovodů, které – v budoucnu – budou do Říše Středu dodávat „víc plynu než jsou dnešní objemy směřující do Evropy“, slovy šéfa Gazpromu Alexeje Millera. Nebo jinak, zatímco EU marně hledá cesty, jak snížit závislost na ruském zemním plynu, Moskva v obráceném gardu usiluje o totéž. Takže aspoň tohle by se tedy nakonec – společnými silami – podařit mohlo.
Moskva tvrdí, že první plyn do Evropy přes Turecko poběží už příští rok a od roku 2019 nebude potřebovat Ukrajinu coby tranzitní zemi pro dodávky plynu do Evropy. USA sice tlačí na Řecko, aby z těchto plynových dohod vystoupilo a přišlo tak o miliardy dolarů, ale i tak: Co když se ruské plány naplní? Co bude dělat Evropa bez plynu, zato s rozloženou a zkorumpovanou Ukrajinou na krku? Že bychom si vystačili s opovržlivými komentáři, podle nichž se Rusko „nechalo Čínou koupit“, protože mu ani nic jiného nezbývá?
Mimochodem, vedle čínského prezidenta byl neméně důležitý indický prezident Pranáb Mukherdží. Největší světová demokracie, o jejíž přízeň se Moskva přetlačuje s Washingtonem, tím – kromě členství v bloku BRICS – dala najevo svou volbu. Nebyl to podle všeho projev nějakého zarytého antiamerikanismu, ale Dillí tím dalo jasně najevo, jak se staví k aktuální americké politice vůči Rusku a v Asii. Když pak po Rudém náměstí pochodoval oddíl indických granátníků v historických stejnokrojích, rozvojový svět sdružený na filosofii Hnutí nezúčastněných toto poselství jasně pochopí.
Zatímco se mnozí unijní politici budou plácat po zádech, jak svou neúčastí na oslavách konce války v Moskvě dali Putinovi co proto, ruský prezident večer po přehlídce celou akci shrnul: „Každý, s kým jsme se chtěli vidět, tu byl.“ Co když to myslel vážně a nejen jako výmluvu pro absenci Západu? Otázkou tedy zůstává, do jaké míry a pro koho je EU ještě z geopolitického hlediska zajímavá. A zda se Angela Merkelová s Vladimirem Putinem bavila dvě hodiny jen o Ukrajině. Co když že se mimo jiné snažila chytit rozjíždějící se vlak?
Spolupracovníci zastřeleného ruského opozičníka Borise Němcova zveřejnili soubor výpovědí, analýz a jiných důkazů, které mají prokazovat, že Rusko se při operaci na Donbasu dopouštělo lstí, ne-li lží. Ruští „dobrovolníci“ měli být ve skutečnosti vojáci, kteří před odjezdem na Donbas rezignovali z armády. Nábor měly organizovat místní vojenské správy. Na Krymu mělo též jít o regulérní vojenské jednotky, což ostatně VVP ani nepopírá. Kdyby se navíc prokázalo, že Rusko zásobovalo povstalce na Donbasu zbraněmi... Měnilo by to něco na vašem pohledu na věc? Jak by se to slučovalo se svědomím člověka, který nekritizuje Rusko a tvrdí, že vojáky na Ukrajinu neposílá?
V nedávném televizním dokumentu Putin přítomnost pravidelné armády na Krymu sám potvrdil, na Donbase se mluví spíš o příslušnících „bezpečnostních agentur“ schopných řídit vojenské operace nebo moderní zbraňové systémy, neb tento žoldnéřský fenomén na špinavou a neoficiální práci existuje nejen v USA nebo na Západě obecně, ale i v kapitalistickém Rusku. Otázka dodávek ruských zbraní na Donbas také není až tak překvapivá, i když vše asi probíhalo v menší míře, než se obecně předpokládá, protože jinak by se s „důkazy“ nemuselo čekat až na zavražděného Němcova. Potíž asymetrické války ovšem spočívá právě v tom, že se vše dokazuje velmi špatně, pokud to vůbec jde.
Můj pohled na věc tzv. Němcovova zpráva nijak zásadně nemění – vše začalo svržením demokraticky zvolené vlády v Kyjevě, a pak se k zápasu bez rukavic přidalo i Rusko. Bylo by ostatně divné, kdyby si to vše nechalo hned u svých hranic líbit, ne? Nekritizuji ho, protože má stejně jako USA nárok na jakousi zónu vlivu, ale přitom mi na něm v zásadě moc nezáleží, nechci tam žít a nijak za Putinovy činy nezodpovídám. Spíš mi vadí, že kritizujeme Rusko za všechno možné, ale sami pácháme v mnoha ohledech totéž a při vzpomínce na Irák, Libyi a podobně jsme vlastně násobně horší. A za to už svým způsobem určitou spoluzodpovědnost nesu. A tak, když mi naše politika začne zase připomínat holzmannovské „Škrtám sirkou, abych se podíval, kolik mám v nádrži ještě benzínu“, se ozývám.
Abychom nezapomněli na situaci v Jemenu... Jak to tam vypadá? A mimochodem, české Hospodářské noviny zveřejnily nářky amerických břidlicových těžařů, kterým vadí, že Saúdská Arábie zvýšila objem těžby, a doufají, že cena ropy vzroste alespoň na 70 dolarů za barel...
V Jemenu začalo v úterý pětidenní „humanitární“ příměří, během něhož Saúdská Arábie slíbila, že ukončí bombardování, ale bombarduje dál, byť v menší míře, a exilová jemenská vláda hrozí potopením íránským lodím s humanitárním nákladem…. Situace se nemění ani jinak – agrese pokračuje, rebelští Húthíové se svými spojenci dál drží pozice, takže po měsíci a půl lze mluvit o jakési remíze, z hlediska útočící strany ovšem spíš o frustrující „nevítěznosti“.
Různé analýzy z posledních dnů opravdu potvrzují, že do konce roku ať už v důsledku bankrotu nebo nuceného prodeje skončí nejméně polovina amerických frackingových vrtů, takže se tato investiční bublina blíží svému splasknutí. Je jasné, že přinejmenším část viny nesou Saúdové svou cenovou válkou, kterou zprvu mnozí považovali za atak na Rusko kvůli jeho politice v Sýrii, ale nově se zdá, že terčem jsou zároveň i Spojené státy, a to kvůli blížícímu se podpisu jaderné smlouvy s Íránem, který je pro Saúdy veřejným nepřítelem číslo jedna. Ostatně, právě to nyní Saúdy významně sbližuje s Izraelem. Vlastně při tom všem není jasná jediná věc: zda tmářští feudálové v Rijádu útokem na světové mocnosti nepřecenili své síly a jakou cenu za to ve finále budou nuceni zaplatit.
V Británii vyhrál jasně volby David Cameron, což má dvě implikace: téměř jistotu referenda o vystoupení Británie z EU a, což je důležitější, naštvání Skotska, které doslova poslalo do háje dosud dominující labouristy a zvolilo si skoro do všech svých obvodů levicové nacionalisty. Co z toho vyplývá pro Evropu?
Jak už jsem naznačila v jedné z předchozích otázek, Cameron a jeho plánované referendum je jednou z řady hrozeb, jimž EU aktuálně čelí. Samozřejmě, že by případné vystoupení tak silného státu Unii oslabilo, což by obecně vzato EU oslabilo – a z hlediska současného studenoválečnického konfliktu – by to bylo možné považovat za svého druhu bod ve prospěch Ruska. Skotové po „nepovedeném“ referendu volili pragmaticky a musíme počkat na to, jak svou sílu v parlamentu využijí. Je přitom zajímavé, že v letošních volbách se do parlamentu dostalo zatím historicky nejvíc kandidátů nebritského původu, tedy příslušníků třeba indických, pákistánských nebo jiných komunit. Tvoří už šest procent všech poslanců, což je padesátiprocentní nárůst oproti předchozím volbám. V každém případě platí, že Spojené království nebylo už dlouho tak nesjednocené, jako nyní.
Co vzkázat rozhořčeným českým občanům, kteří dávají najevo nelibost nad tím, že EU chce zavádět kvóty pro přidělování imigrantů? A k jakému řešení vyzvat evropské státníky?
Celá ta diskuse mi v Evropě, která se halí do své tradice humanity a osvícenství, připadá trapná až nedůstojná. Rozhořčeným občanům bych vzkázala, ať doufají, že sami nebo jejich děti jednou nebudou muset hledat záchranu někde ve světě a spoléhat se na lidskost někoho jiného. Evropské státníky nemá cenu k ničemu vyzývat. Je to marnost nad marnost.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Příští dny budou podle všeho klíčové pro další vývoj na Ukrajině, tak uvidíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
