„Ve městě Simferopol nezůstalo pět měsíců po anexi Krymu příliš ukrajinských symbolů. Jediná budova, na které vlají ukrajinské vlajky, patří krymským Tatarům. Ti jsou největší etnickou menšinou na poloostrově a patří zde k původnímu obyvatelstvu. Ze dvou milionů lidi žijících na Krymu se jich plných dvě stě padesát tisíc považuje za Tatary. V budově s ukrajinskými vlajkami sídlí tatarské reprezentativní centrum Medžlis. Zástupce předsedy Medžlisu Narmin Dželajev však tvrdí, že Tatary přesto nelze považovat za proukrajinské," uvádí Ruděnkovová. 

Vztah Tatarů k Rusku, Ukrajině či Sovětskému svazu je podle Ruděnkovové silně ovlivněn negativními historickými zkušenostmi. „Zejména tou z roku 1944, kterou si ještě mnoho starších Tatarů velmi dobře pamatuje. Stalin se tehdy rozhodl potrestat odbojné Tatary a vystěhoval je do Střední Asie. Nebylo to bohužel poprvé, kdy Rusové neblaze zasáhli do vývoje zdejší populace. O 170 let dříve byl Krym, který byl dlouhodobě součástí Otomanské říše, připojen k Ruské říši. Původní tatarské obyvatelstvo bylo utlačováno na úkor Slovanů, kteří sem byli posíláni z celého Ruska," provádí Ruděnkovová krátký historický exkurz. 

V padesátých letech tehdejší sovětský vůdce Chruščov „daroval“ Krym Ukrajině. Pro Tatary se však podle historika Rustema Eminova nic k lepšímu nezměnilo. „Ani ukrajinské orgány se nesnažily nijak o to, aby se mohli odsunutí Tataři vrátit domů. V posledních letech selhala i naše snaha, abychom byli na Krymu uznáni jako domorodé obyvatelstvo, což by posílilo naše zastoupení v městských radách. I proto jsme byli ve styku s Rusy dosazeným premiérem Sergejem Aksjanovem a etnickými Rusy, kteří si přáli opětné připojení k Rusku,“ přiznává Dželajev.