Seminář, jak vyprávěl Cimbál, začal tzv. „společnými aktivitami“, aby se vytvořila kolektivní atmosféra. „Následovalo rozdání kvízů, kde měl každý v rámci boje proti stereotypům ze sebe nějaké stereotypy dostat. Byť trochu násilně. Šlo o poměrně známou volbu spolucestujícího v kupé, dilema dárce srdce a výběr sousedů v činžáku. Pak následovala debata v kroužku a statistické zhodnocení, které varianty lidé preferovali a proč. Reakce účastníků mne víceméně potěšily, lidé správně upozorňovali, že se každý člověk liší a je tedy nesprávné přistupovat k jednotlivcům s předsudky. Protože to je nenávistné, rasistické a xenofobní. A takoví oni rozhodně nejsou. Přesto by se ale, z nedostatku informací, nakonec rozhodovali podle určitých preferencí. To už by ale nebyl rasismus, ale jejich osobní zkušenost a zcela racionální minimalizace rizika. Chtěl jsem namítnout, proč tytéž pohnutky nepřipouští také u kritiků migrace a islamizace, které se rozhodli vypudit ze sociálních sítí. Radši jsem ale mlčel,“ popsal Cimbál s tím, že následně byli vyzváni, aby specifikovali možné důvody, které k nenávistným projevům na internetu vedou. 

„Padaly tradiční termíny, známé ze skript humanitních a pedagogických fakult: frustrace, vztek, osobní neštěstí, snaha vyniknout, vliv médií. Rozhoduji se rozčeřit tuto přehlídku pseudodůvodů a říkám: ‚a také náboženské pozadí‘. Paní Urbanová se zarazí. Propálí mne pohledem inkvizitora a ptá se výhružně: ‚Co tím myslíte?!‘ Odpovídám: ‚No, že některá náboženství nejsou příliš vstřícná k jinověrcům. A tato ideologická nenávist se dnes v západní Evropě projevuje často už ve školkách.‘ Ptá se opět, na co tedy konkrétně narážím,“ popsal Cimbál a uvedl, že vyprávěl svou zkušenost s iráckým bratrancem, narozeným v Praze.