Tož, jezdím do Francie rád za příbuznými, letos tomu nebylo jinak. Projel jsem svoji oblíbenou trasu po francouzské Riviéře až do střední Francie. Poslední cca čtvrtstoletí pozoruju vývoj v zemi. Odráží se v ní všechno, co s sebou globalismus nese. Nezvládnutá ilegální migrace, islamizace, kriminalita, woke teror, sociální problémy, stávky atd. Francie je tak zmítaná vším, čím celá EU. Nicméně pokud má někdo sílu časem se z toho marasmu probrat a vymanit, pak je to Francie...
Francie není tak zasažena anglosaským woke novostylem vlády. To je výhoda Francouzů, prostě na „anglosaské woke novozvyklosti“ nejsou zvědaví. Když zastavíte autem na malém městečku někde v Provence a vejdete tam večer do místního baru, pak vás nepřekvapí, když uvnitř potkáte někoho, jak kouří cigaretu, i když zákaz kouřit ve Francii v restauracích a barech platí od ledna 2008. Prostě na to po „francouzsku ležérně kašlou“, neokřikne je ani barman, protože povětšinou se osazenstvo baru s barmanem zná po léta a ke všemu jsou příbuzní. Nikdo tady nikoho neudá a k Francouzce na baru prostě patří cigareta.
Čemu se ovšem Francii nedaří bránit, je islamizace a ilegální migrace a s tím rostoucí kriminalita. To je dnes už prostý fakt. Nedávno hořela ve Francii města a probíhala v nich válka mezi muslimy a policií a armádou. Spouštěčem byla smrt mladého muslima, který byl známým recidivistou a prostě neuznával autoritu V. republiky, kterou založil generál de Gaulle.
Francie je takových mladíků plná. Nemají respekt před ničím kromě imámů, šéfů gangů a drogových dealerů. Osobně jsem se s takovými potkal v Paříži v Saint Denis u řeky, kdy nás napadli a měli jsme s kamarádem co dělat, abychom jim utekli, sedli do auta a ujeli. Pak jsme potkali takové milé mladíky v jednu hodinu ráno v Lyonu opět u řeky, kdy jsme jeli kolem a v cestě nám stála zaparkovaná auta. Tito milí mladí hoši si předávali z kufru do kufru auta „nějaké věci“ (asi francouzskou klasickou literaturu), byli překvapení, že v tuhle dobu někdo jede kolem. Naštěstí viděli, že jsme „hoši z východní Evropy“, tak nám jen uvolnili cestu a řekli nám, ať laskavě „rychle vypadneme“, což nám nemuseli ani říkat. Ihned jsme na to šlápli a zmizeli o 100 kilometrů dál.
V Paříži jsme taky zažili, jak nás rychle v ulici předjelo auto, prudce zastavilo, v protisměru se objevilo další a zablokovalo cestu autu před námi. Z aut vyskákali policisté s pistolemi v ruce jako z akčního filmu s Jeanem Renem a z inkriminovaného auta vytáhli dva muslimy. V kufru objevili „náhodou“ nějaké ty „zbraně“, co si s sebou vozíte jen tak, kdyby vás třeba zrovna napadlo vystřílet nějaký ten klub Bataclan ve jménu jejich „velkého, jehož jméno nesmíme vyslovit“. Média by z těchto mladíků beztak udělala jen tzv. osamělé vlky, že...
Letošní Marseille, která je hlavním městem kriminality v Evropě a zrovna tam probíhají boje drogových gangů o nadvládu nad městem, kdy se střílí ze samopalů a mrtvých mladíků přibývá, už jen dokresluje rostoucí kriminalitu. A nejde o akční film s Jeanem Renem, ale o realitu všedního dne. Projížděli jsme centrem města kolem přístavu a už jsme si nepřipadali jako v Evropě, ale na druhé straně moře v Africe. Původní obyvatele jsme viděli také a šlo většinou o „feťáky“ válející se po zemi nebo strnule stojící na místě jako v televizní reportáži z americké Kalifornie.
Francouzi ve střední Francii, kam jsme přijeli za pár dní, nám řekli, že Marseille a okolí už nepovažují za území Francie, ale za okupované území africko-arabských gangů. Všichni vědí, že řešením už je jen nasazení armády a následné odvezení větší části ilegálních migrantů mimo území Francie.
Francouzská Riviéra jako stát ve státě
To v jižní Francii, v Provence, na Riviéře a kolem Saint-Tropez, kde se vždy na pár dní cesty stavíme, to tak žhavé není. Ten turisticky atraktivní prostor totiž hlídá přímo armáda. Jezdí tam celý svět na léto a místní úřady si to uvědomují, takže už nepotkáte „potrhlého četníka Ludovika Cruchota“, ale vojáka se samopalem a obrněné transportéry místo malých vozítek četníků, známých právě z komedií o četnících ze Saint-Tropez. Pokud se objeví nějaký ten ilegální migrant s batůžkem, když se mu podaří přejít hranici mezi francouzským Mentonem a italskou Ventimiglií, která je hlídána právě armádou z obou stran, tak jej hned patrola vojáků zadrží a odveze jej zpět do Ventimiglie. U hranic je těchto neúspěšných migrantů plný park. Na jedné lavičce v parku se krčí italští důchodci, a mají tak skvělé a obohacené stáří. Všude kolem nich jsou party mladých ilegálních migrantů z Afriky a Blízkého východu.
O Francouzích se říká, že rádi stavějí barikády, stávkují a protestují. Je to tak. Nicméně zjevně vědí, proč to dělají. Pokud na ně vláda zkouší, že je obere o věci sociální (zvýšení doby odchodu do důchodu, daně, inflace, zdražování, nedostupnost zdravotnictví, školství atd.), pak jdou jako jeden muž na ony barikády. Mladí, střední věk, staří. V Česku se mladí starým za jejich protesty smějí, zjevně jim nedochází, že jednou budou taky staří. To Francouzi si uvědomují zcela přesně, o co jde.
V nedávné době to byly „žluté vesty“, hnutí potlačené armádou a policií, následně protesty za covidu, protesty proti prodlužování věku odchodu do důchodu a dnes protesty zemědělců. Přichází vlna za vlnou, nicméně establishment je ve všem zatím stále pevný. I když u zemědělců a částečně u důchodců trochu ustoupil.
Co však establishmentu v podání prezidenta Emmanuela Macrona & spol. nevychází, je podpora pro to, aby se francouzská armáda zapojila do bojů na Ukrajině. Proti je 75 % obyvatel. Před dvěma sty lety, 31. března 1814, vstoupila do Paříže spojenecká armáda, vedená ruským carem Alexandrem I. I když byl poražen Napoleon a jeho „grande armée“, a i když je to dvě stě let, Francouzi si to zjevně pamatují. Vůle na dobrodružství a možnosti zmrznout opět na východní frontě tak už dnes normální Francouze neláká. Nikde také nevidíte ukrajinské vlajky. Téma Ukrajiny prostě nikoho nezajímá. Mezitím věc řeší vyjednávání USA & Ruska a Macron jen sleduje dění, na které nemá vliv...
Z ministryně kultury na Slovensku se liberální demokraté psychicky hroutí, je to sympatické, ale jde o malé Slovensko. Změna na obdobném postu ve Francii, která je prostě státem kultury, je zásadní. Změny musejí nastat ve Francii a Německu, aby se to pohnulo v celé Evropě.
Dati vyzvala francouzskou kulturní scénu k boji proti „woke teroru“ a zastala se také herce Gerarda Depardieua, na kterého dnes woke teroristé pořádají hon. Depardieu tak dnes raději tráví čas se svojí moravskou přítelkyní na Valašsku.
Dati je původem muslimka, ovšem je sekulární. Pochází z alžírsko-marocké rodiny. Vystudovala univerzitu v Burgundsku a v Paříži. Byla mluvčí prezidenta Sarkozyho, následně ministryní spravedlnosti, europoslankyní a je starostkou 7. obvodu v Paříži. Chce kandidovat v roce 2026 na starostku Paříže, kdy kritizuje současný zeleno-levicový kurz starostky za socialisty Anne Hidalgové.
Současná politická situace a příští prezident? Hlásí se Édouard Philippe
Bývalý premiér a starosta města Le Havre se považuje za „naději pro Francii“. Philippe je předsedou strany Horizonty, která je v Macronově koalici. S Philippem se počítá v roce 2027 jako kandidátem na úřad prezidenta po Macronovi. Vystupuje už proti ilegální migraci a také „diktátu EU“. Bude tak zjevně přijatelným kandidátem jak pro voliče středu, tak i pro voliče pravice a částečně i levice.
Pokud se Marine Le Penové nepodaří kandidovat (momentálně jí kandidaturu zablokoval soud) a nahradí ji europoslanec Jordan Bardella (předseda Národního sdružení), pak se očekává, že bude ve druhém kole právě s Édouardem Philippem, a zkušenosti i věk mluví právě pro Philippea. Ve Francii není úřad prezidenta limitován věkem, takže může kandidovat i mladý Bardella, koneckonců Macron kandidoval také, když mu nebylo ještě čtyřicet let.
Není vyloučeno, že se o úřad prezidenta Francie pokusí i europoslankyně Marion Maréchalová (Le Penová). Té je teprve 35 let, ale má podporu mladých, pravicových voličů. Letos v lednu zemřel její dědeček Jean-Marie Le Pen, který ji ke konci života politicky preferoval více než svoji dceru Marine Le Penovou.
Kandidovat možná bude i Eric Zemmour, který byl posledně čtvrtý, nebo šéf Republikánů Éric Ciotti a mnozí další z pravice, středu a levice. Už dnes se hlásí na patnáct kandidátů. Za zmínku ještě stojí buřič zemědělec Jean Lassalle, šéf hnutí Résistons, který bojuje za udržení kvality francouzských potravin a minule v prezidentských volbách získal na 1,5 milionu hlasů. A spekuluje se také o Louisi Sarkozym (syn exprezidenta Francie Nicolase Sarkozyho), který nedávno vstoupil do politiky za stranu Republikáni.
Jinak je politická situace v podstatě hibernovaná. Vláda premiéra Francoise Bayroua se ztěží drží nad vodou. Všichni už vyhlížejí prezidentské volby na jaře 2027 a bojí se dalších předčasných voleb do Národního shromáždění, které Francii permanentně hrozí. Příští rok čekají Francii volby komunální, které ukážou stav mysli francouzského voliče.
Francie tím, že neopustila jadernou energetiku, ale naopak ji rozvíjí, nemá takové potíže s průmyslem, ovšem Green Deal samozřejmě sužuje i ji a nedávné blackouty to jen potvrzují. Boje o nechtěnou výstavbu větrných a solárních elektráren probíhají v každém departmentu.
Pokud něco ve Francii stále ještě funguje, je to kvalita potravin a nápojů, kdy si dnes v supermarketu nakoupíte levněji a kvalitnější potraviny než v současnosti v Česku. Kvalitní vína, která se u nás prodávají v řádu několika set korun nebo i tisíců, tam koupíte za pár eur. Francouzský zemědělec prostě drží kvalitu, kterou si nechá od Bruselu zaplatit, jinak staví zátarasy a barikády na dálnicích.
Boj o sladkou Francii pokračuje
Jak je vidět, není vše ve Francii ztraceno. Koneckonců opozice, ať už pravice, levice, střed, má dnes většinu proti Macronovi a jeho „renesanční koalici“. Macron v roce 2027 končí a na jeho místo se může dostat někdo, kdo situaci ve státě posune směrem více od „globalizačních snah“ a dohledu Londýna či Bruselu a bude jednat více suverénně s Trumpovým Washingtonem D.C.
V obývacích pokojích Francouzů bývají na stěnách dva obrazy. První s Napoleonem a druhý s generálem de Gaullem. Nejde jen o odkaz na slavnou minulost, ale zjevně i zřejmý kontext budoucnosti. Francouzi ještě neřekli poslední slovo a příští dekáda to jistě zjeví...
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský