Šándor hovořil například o tom, jak Miroslav Krejčík z vojenského zpravodajství vyhodil 400 pracovníků, protože pocházeli ještě z dob komunismu. A dotyční byli nahrazeni lidmi, kteří „nevěděli, že neví“. Šándor doplnil, že tímto krokem muselo Česko znejistět své zahraniční partnery, kteří se pak logicky museli ptát, s kým vlastně spolupracovali. Ale poznamenal, že samozřejmě nikdo na veřejnosti nikomu neřekne, že už něčí tajnou službu považuje za podřadnou. Noví pracovníci pak zavedli „zvláštní móresy“ jako neloajalitu a vynášení informací.

Také uvedl, že je pro to, aby tajné služby byly nějakou důvěryhodnou skupinou prověřovány, aby v případě krize mohla dotyčná skupina garantovat, že tajná služba neporušila zákon. „Mě fascinuje parlamentní kontrola. Která vypadá asi takhle: Pane řediteli, odposloucháváte někoho nezákonně? Ne, v žádném případě. Pane řediteli, jak pracujete s odposlechy? Tak, jak se má. Děláte to, pane řediteli, podle zákona? Ano, děláme. A tohle poslancům stačí. A pak všichni s plamenným výrazem říkají, jak to všechno funguje,“ přiblížil situaci.

A rýpl si, že si poslanci, kteří nejsou příjemci zpráv BIS, libují, jak je tajná služba dobrá, i když to nemohou vědět. Podotkl, že když služba udělá něco, co se shoduje s přesvědčením daného politika, tak to stále nedokazuje, že dobře pracuje. Překvapuje ho, že i třicet let po revoluci jsou české tajné služby stále spíše prostředkem politických her, než aby odpovídaly své funkci, totiž že je vlády mají, aby jim umožnily dobře vládnout.